Štědrý den, malý muž a bílá (vel)ryba

Mám bílou košili, tu co jsem už měl na našich svatbě, ta je v pohodě. Ale přes ni takovou červenou vestičku. Připadám si nesvůj, grrr. Táta mě odnese do obyváko-kuchyně, kde zpocená máma vykřikuje od sporáku: "Hurá, jo! Jo! Nezdrcla se!" Voní to tu pečenejma bramborama, pak něčím, co jsem ještě nejed´ a taky jehličím, co znám z lesa. A blikají tu malý vohýnky. Tak tohle asi bude ten štědrej večer.

To, co se nezdrclo, je prý holandská omáčka. Máma ji vyráběla poprvé v životě a furt chce od táty znovu a znovu slyšet, jak teda se jí to povedlo, že se to nezdrclo nebo nepřiškvařilo nebo já nevím co ještě. Servíruje candáta. Normální lidi prý jedí kapra, ale naši musí mít něco extra furt. Máma kapra totiž nemá moc ráda, prý je to většinou bláťák. Fuj. To bych taky nejed. Bláťáka...

Bílá ryba 

Obalej mě do nepromokavé jídelní pláštěnky, posadí na můj oblíbenej jídelní trůn a na misku dostanu brambory a kousky té bílé ryby. Brambory znám, ty jsou jistota mňam, takže nejdřív vyjím brambory. Mňam. Ale už tam zbejvá jen to bílý... hm... tak leda ale teda kousek no... safra, není to špatný. Je to dobrý. Je to výborný! Neudržím se a dělám hodně hlučný "ham" a naši se smějou. 

Když všichni dojíme, těším se, že už budu lozit a bude sranda s hračkama, ale máma vytahuje takovou třínohou věc a šroubuje na to foťák a uklízejí na stole a staví na stůl to jehličí a táta mě křečovitě drží a křečovitě se směje na mámu a ta si hraje s tím foťákem... a pak k nám přiběhne. Křečovitě se směje. A pak to cvakne. A pak znovu. A znovu. A furt to prý není dobrý...  pak ji to naštěstí přestane bavit.

Cave, Kryl, Brel, Vysockij a želvičky

A na zemi je hromádka barevnejch balíčků. A já to můžu rvát a trhat a žmoulat a vypadávají z toho gumový hračky krásný barevný a je to paráda, jé! Jsou do vaničky, ale na suchu jsou taky dobrý. A pak ještě chci rvát další balíčky, ale to mě už naši odstrkujou, prý bych jim to zničil.

A tak si hrajem a máma má radost z jedné hrozně moc tlusté knížky s černovlasým chlápkem na obalu, pak pustí písničky, co prý zpívá ten pán, má hlubokej hlas a vůbec to není nic veselýho, ani nevím, jestli se mi to líbí, nebo ne. A táta dostal lístky do divadla, na balet! Chápete to!? Balet. A jmenuje se to podle tří chlápků s kytarama. A táta má radost. A už je slyším, jak plánujou, že mě vopustí, že mě bude hlídat babička, protože máma prý půjde na ten balet s tátou. Ale tak jo, brečet kvůli tomu nebudu. Aspoň zatím ne.

Pak mě svlíknou, sundají mi plínu - jé, to mám rád... a napouští mi velkou, ano velkou vanu! A už tam na mě čekají všechny ty věci, co byly v balíčkách. Lodička, želvičky, síťka, plovací kroužky. Tak cákám a snažím se utopit želvu. A naši jsou tam se mnou. Takže Štědrej den - dobrý!

Veselé Vánoce na čtyřech kolech

"Vosedláme mýho forda, na pár hodin zmizíme, máma, táta, já jsem Tonda, kam pojedem nevíme!" Už od června se těším, až tenhle (lehce pozměněný) hit od Garáže zrealizujeme. Náš druhoruký ford však v garáži oddaně čekal, až si řiditel Ondřej obnoví řidičské schopnosti. A je to tu! Na Boží hod jsme ho vosedlali.

Ještě před rokem bych nevěřila, o kolik levelů mohou životní komfort jedné rodiny zvednout plechy na kolečkách. Cestování vlakem nebo busem mi nikdy nevadilo, i když přiznávám, že když někdo nabídl auto-svezení, neodmítala jsem... ale šlo to. Ale když se nám 1. února zrozením pana Antonína změnil život, změnily se i okolnosti takového vlako-buso cestování. 

Hysterie a šílenství

Dřívější drobné stresy - jak se co nejúsporněji sbalit, kdy včas vyrazit, kam si v narvaném vlaku sednout - nabobtnaly do velestresů, které vedly k hysterii či šílenství: jak co nejúsporněji sbalit jídlo, plíny, náhradní oblečení, náhradu náhradního oblečení, hračky, lahvičky... kdy včas vyrazit s pokud možno přebaleným, nakrmeným a oblečeným panem Antonínem a všemi kufry a batohy a kočárkem...  jak se s tím vším nalodit do vlaku a jak z kupé pro rodiče s dětmi narvaného bezdětnými cestujícími alespoň tři vyhodit, abychom si mohli rozložit bivak. Uf. 

Noci před podobnými výjezdy se mi zdály sny o hadech (mé nejděsivější noční můry). Po probuzení začalo pobíhání, dobalování, oblékání, převlékání, to vše za neúprosného tikotu hodin... deset minut před chvílí, než ručičky ukázaly čas, kdy je nutno vyrazit na metro, abychom stihli vlak do Vlašimi/do Blanska, či kamkoliv jinam, jsem pravidelně propukala v pláč (nebo alespoň v hysterický třas), že to stejně nestihneme... 

Ford fikus

V červnu se můj sen o čtyřech kolech, která by nám usnadnila cestování, přiblížil skutečnosti. Zakoupili jsme v bazaru vůz. Ford Focus, zvadný Fikus. To jsem však netušila, že budeme ještě půl roku podstupovat vlakové martýrium. 

Červenec: Ondřej v garáži forda nastartuje a zase ho uspí. 

Srpen: Můj táta forda provětrá při nákupu v Ikee.

Září: Ondřej si rozmrazí svůj deset let nepoužívaný řidičský průkaz.

Říjen: Svatba. Ondřej absolvuje zkušební jízdy s kamarádem Karlem. 

Listopad: Ondřej vybírá autoškolu pro cvičné jízdy.

Prosinec: Ondřej absolvuje čtyři cvičné jízdy s instruktorem, několik cvičných nočních jízd ztichlou Libní a jednu delší cvičnou jízdu s mým tátou. Skóre: Jedno urvané zrcátko a jedna vybitá baterie.

25. prosince se neuvěřitelné stane skutkem.

V klidu balím, nehledím s tlukoucím srdcem k hodinám, je mi jedno, jestli se věci vejdou do jednoho batohu, nakládáme i jídelní židličku (máme přece kombika), Toníka oblékám jen nalehko... V 9:35 startujeme a vyrážíme na první cestu. Za příbuzenstvem do Mělníka. A druhý den za babičkou a dědou do Vlašimi, v pohodě a s písní na rtech sbaleni na dva dny! Vivat fikus, vivat náš pan řiditel Ondřej!

Odstávka prsovodu

...tady někde začíná láska k lahvi... 

Včerejší kojenec dnešním odkojencem. K desetiměsíčnímu výměsíčí (podle vzoru výročí) jsem synkovi nic nedarovala. Naopak. Vzala. Dnes poprvé nedostal své ranní snídaňové pr(es)so. 

Už nějaký ten pátek jsem zachovávala jen tohle poslední kojení. Přiznávám, že z dosti sobeckých důvodů... prodlužovalo mi ranní spánek, nebo alespoň poležení. Spokojenec Toník už dlouho není na mé hrudi závislý. A v posledních dnech už asi byla dost bída, co ze mě vycucnul, tahal mi bradavku jak dědek řepu, takže fakt, že jsem ho k 1. prosinci odřízla od zdroje ani tak nezamával s ním, jako se mnou.

Just a memory... 

On si ráno pochutnal na dvoudecáku sunaru z flašky a já? Celý den jsem měla pocit, že se mi prsa nalívaj jako v oněch dobách kdesi na počátku... nalívaly se mi nostalgií...

Částečně tak chápu matky, pro který je tak těžký se od svých nasávajících dětí odtrhnout, že je kojí ještě dlouho a dlouho a dlouho a předlouho, protože to vědomí, že už svoje dítě nebudete mít nikdy tak fyzicky blízko je prostě smutný. Většinou sice tvrdí, že nemohou přestat, protože se s tím odmítají smířit jejich ratolesti, ale já myslím, že se s tím prostě odmítají smířit samy mámy. Chápu ten pocit. Kojení je chvíle, kdy má matka svoje dítě opravdu, ale opravdu jen a jen pro sebe, a je to krásný.

Ale... bylo to krásný a bylo toho dost.

Sbohem a flaška!

............................................................................................................................................................
News pod čarou: Antonín už většinu jídla pojídá vlastníma rukama, ranní ovoce nakrájené na kousky žmoulá drsným jazykem a svými osmi zuby, pokud nemá kupovaný oběd ve skleničce, tak kousky mnou uvařených brambor, těstovin, mrkve nebo třeba i lístky špenátu bere do prstů a krmí se sám. K večeru mu ubývá sil, takže krmení kaší přijímá většinou z povděkem.

Zlehka držen za ruce páchá kroky, ujde i pochod z obyváku do ložnice. A začíná nebezpečně dosahovat vyšších a vyšších polic.

Mudrující zpráva od Mudry: 71 cm/8,3 kg. Inu, byť je Antonín prvoligovým žroutem, který se nezastaví ani před citronem, dobře nám, chlapec, spaluje :) Prý mu klidně máme přidat, když loudí, obezita mu zatím nehrozí.

HOREČKA V KRAMÁŘOVĚ VILE

Můj první halloween... 

Devítiměsíční tajfun Tony mění každý den náš středostavovský byt v Kramářovu vilu. Mezi důkladně rozkramařeným vším možným pak ovšem zdatně prolézá, za sunoucí se židlí činí pokusy o první kroky, víská a do toho zní tisíckrát denně lačnící konstanta "mňam" či "ham". Vysportovaný otesánek nás možná jednou všechny sežere.


Většinou se probouzí něco po sedmé hodině (vzhledem k nedávné změně času dalo trochu práci vstavače posunout, ale zadařilo se) a v naší posteli dlouze a pomalu snídá z prsa, kolem osmé pak snídá u stolu s tátou (co na tátovi vyžebrá očním kontaktem a důrazným "ham"), kolem deváté snídá s mámou (ovoce). Po ranním lození a zkoumání upadá mezi desátou a jedenáctou do dopoledního limbu a budí se s "ham" na rtech rovnou k obědu.

Mateřská náruč špatný teploměr

Nedávno měl Toník taky první horečku. Br. Vůbec nic z toho naštěstí nebylo, ale už vím, jak hrozný pocit to je, držet "hořící" dítě v náručí. Naštěstí právě mateřská náruč měří teplotu dost zkresleně, takže podle teploměru nefajroval až tak strašně a za pár hodin s paralenovým čípkem v prdelce v naší posteli v mém obětí vychladl, spokojeně rozvaleně spinkal a spíš nám tam "překážel". Když slyším od některých známých, jak s nima spí dítě trvale v posteli, nechápu... 

Ale měření teploty mě hodilo ve vzpomínkách kamsi do šestinedělí...

Toník, 24. říjen 2012

Zatím co byl tehdy Toníkův spoluautor a spolurodič v hospodě (tuším první pořádné zapíjení synova zrození), děly se u nás podivuhodné věci. Toníček začal plakat a plakat a plakat. A já, nevědíc už coby, jsem pojala podezření, že má horečku. A k té myšlence jsem se obsesivně upnula.

K přebalování jsem si přinesla kvalitní skleněný starý dobrý rtuťový teploměr,  že synkovi jeho tělesnou teplotu změřím. Sundala jsem podělanou plínku, očistila prdýlku a vložila do patřičných míst špičku teploměru... a s obavami sledovala sloupec rtuti. 

Akce však vyprovokovala reakci - nálož z Toníčkových útrob. Zasáhla čistou podložku přebalováku, čistou pemprsku, čistou látkovou pomocnou plínu, můj rukáv a Tondovy nožičky. A teploměr ukazoval 37 (po odečtení půl stupně, což se prý má u prdélkového měření činit tedy normální teplota 36,5). 

Tak jsem stále řvoucího Toníka vzala a v umyvadle vykoupala. Ale pak mě hryzla myšlenka myška: teploměr tam kvůli reakci nebyl náležitě dlouho... Tak jsem očištěné nebožátko znovu vzala na přebalovák a znovu vložila teploměr... a dostala jsem druhý zásah. Druhý zásah dostal i přebalovák, koberec i postel. A mě vyhrkly slzy neschopné strašné matky. A Toník ječel víc než předtím. Řvoucího jsem ho odnesla opět do koupelny, opět jsem ho omyla vodou i vlastními slzami s příměsí hysterie... a Toník řval a řval a řval. Nahlas. Já řvala a řvala a řvala. Potichu. Neschopná se pohnout, jen s Toníkem v náručí, jsem seděla na koberci vedle podělané plíny, opřená o zasaženou postel.... a tak nás našel vyvenčený lehce ochmelený Ondřej. Když vzal Toníka do náručí, syn okamžitě přestal plakat a usnul... 

Poučení z krizového vývoje: Nervozita a hysterie se přenáší z matky na dítě!

Naši měli klobouky a tvářili se důležitě (SVATBA)

(5. ŘÍJEN) Toho rána byla máma poněkud neklidná.... Spali u nás dědeček s babičkou a naši byli vzhůru dřív než já, bylo mi to dost divný. Všichni kolem pobíhali, střídali se v koupelně, pak si máma oblíkla bílý šaty a od té doby mě odmítala držet v náručí. Co jako? 

Když se všichni oblíkli a mamka s babičkou si namalovaly masky klaunů, převlíkli mě z mých pohodlných lezeček (obyčejné bodíčko a domácí kalhoty vhodné k vytírání podlahy lezením, pozn. matky) oblíkli i mě do "gala", jak říkala babička, do bílé košile a červenošedé vestičky (jakožecože?!), echm... ale tak, když se zpětně dívám na fotky, nebyla to zas tak špatná volba. Pak mě svázali do autosedačky, dali mi maňáska (látková plena pro zachování čistého oblečení při jezení, pozn. matky) a hovínko (kukuřičná křupka podlouhlého tvaru, pozn. mat.). A sjeli jsme do garáže k autu... úplně jsem zapomněl, že nějaký máme, naši forda koupili někdy v květnu, ale ještě pořádně nevyjeli, táta teda pořád říká, že už začne...

Naši pod Koulí, už jsem manželskej synek

...a vyrazili jsme. Nebylo to daleko. Vyjeli jsme kopeček, zaparkovali, pak mě opatrně (to se jako někdo bál, že by se o mě umazal, nebo co?) přendali ze sedačky do kočárku, máma mě zase odmítla vzít do náručí, myslela si, že neslyším, když babičce říkala, že se bojí, abych ju nepoblil... no dovol! A tlačili mě pod takovou velkou ocelovou stavbu (bývalý plynojem, libeňská koule, industriální památka, pozn. matky), vypadala jako můj nafukovací míč, ale nebyla vůbec barevná, spíš nudná, máma furt vykřikovala, jak je to krásný... hm, já viděl hezčí věci, třeba můj tahací kačer je hezčí, nebo časáky barevný a některý stropy... Pak začaly přijíždět auta a přicházet lidi, některý jsem znal, některý vůbec, všichni třepali mamince a tatínkovi rukama a objímali je... uááá, to mi přišlo táááák nudný, tak jsem si dal dvacet....

Hra na pláč

...probudil jsem se a měl jsem hlad, tak jsem volal mámu (Toníček celý svatební obřad zaspal v kočárku, probudil se až během focení, jeho řev musel být slyšet až na Žižkov, pozn. matky). Dali mi piškot. Ok, ten mám rád. Pak ještě jeden piškot. Ale já chtěl oběd a oni furt ne a ne mi ho dát. Máma mě vzala do náruče - no konečně! Přišel táta, objal nás, a povídali něco v tom smyslu, že už jsem jako manželskej, ale tomu já nerozumím a bylo mi to úplně jedno, protože jsem měl sakra pořád hlááááád!

Mňam, konečně jídlo. Krmil mě táta v nějaké hospodě. Oni jsou vůbec naši pořád někde v hospodě, tak mi na tom nepřišlo nic divnýho. Tahle byla ale dobrá v tom, že jsem si mohl lozit po docela velkým prostoru, jak jsem chtěl, všichni se na mě smáli a dávali mi kousky různých dobrých věcí, tak jsem se smál taky, aby měli radost.

Jo, a taky jsem měl kus dortu, výbornej!

Ale z mámy jsem teda vůbec neměl dobrej pocit. Byla taková celá napjatá nebo co, jako když jsme šli poprvé na neurologii. Smála se, to jo, ale nebyla vůbec taková uvolněná jako bývá. A to ani když si dala skleničku toho červenýho pití, co jí to prý dělá dobře, asi medicína, něco jako můj vigantol... pořád sledovala ostatní lidi jestli se dostatečně smějou a jestli si povídají, furt se ptala, jestli lidem chutná, pak začala hrát hudba, tak zase pořád chtěla tancovat, ale ostatní moc tancovat nechtěli. Všichni říkali, že se baví, a ať se máma taky baví, že je to přece "její den". To jsem moc nepochopil, proč jako "její den", ale fakt je, že s mámou teda asi v jiný dny, než její, bývá větší sranda. Táta jako dycky, klidnej, milej úsměv, jen se mohl roztrhat, aby pěkně spravedlivě rozporcoval čas mezi všechny ty miliony lidí, co tam byli.

Pak se konečně trochu uvolnila i máma, když jsme si spolu zatancovali už nevím na co. Pak začali hrát takový přiblblý písničky na tři akordy, mamka furt vykřikovala Známka punku, poskakovala, vypadala srandovně, ale mě bylo jasný, že už je jí dobře. A tak jsem byl rád.

A pak mě šli uložit. Dělal jsem chvíli ofuky, jako proč musím jít spát, když je mejdan, ale vlastně se mi fááákt chtělo strááášně spááát...

Plaváček, povstalec a ponocný

A od té chvíle stojí skoro furt (17. září)

Táhne mu na osm měsíců. A dnes se pokusil o první kroky. Bylo to sice jen takové vachrlaté vykročení, ale pokud půjde jeho vývoj podobným tempem jako dosud, k oltáři na svatbu mě odvede on... 

No, doufejme, že ne. Jen ať se plazí, jen ať si stoupá (když narazí na cokoliv, oč se dá vytáhnout), na to je teď náš byt docela připravený, ale na chození nejsem ještě připravená já. Jen si, Toníku, pěkně zpevňuj páteř, jen si posiluj nožičky, ale ještě nikam nechoď, prosím!

Plaváček a žabička

Ve čtvrtek byl potřetí v plavání a líbí se mu tam čím dál víc. Tentokrát s ním byl Ondřej. Stejně jako já si tak musel najít svůj přístup ke společnému recitování říkanek a zpívání zpívanek, z těchto kolektivních cvičení jsme měli vždycky hrůzu... Ale když člověk vidí, jak to Toníka baví, tak nakonec tu Kalamajku a Pec nám spadlu s ostatními rodiči falešně dětem do rozplavby zapěje... Kupodivu se Toníkovi líbí i v páře, to ale určitě nemá po své matce, která se do svých pětadvaceti dusila kdekoliv bylo nad 40 stupňů (kouzlo saunování jsem objevila až na stará - a chřadnoucí - kolena).

Horší je to s domácími večerními koupačkami, když se totiž nepovede pana Antonína přes den přivést alespoň třikrát do řádného limbu, pak je večer tak vyčerpaný (z toho všeho lezení, vstávání, sedání), že od podávání kaše, přes koupání až po oblékání a čištění zoubků (osm!) jen řve únavou... výhodné naopak je, že usíná, sotva se dotkne poštáře.

Z Deníku nezdárné matky

A máme tu opět příspěvek z Deníku nezdárné matky. Nezdárná matka přitvrzuje a může za to - nikdo jiný  než - démon alkohol, ale ten přírodně kvašený. Prohibice (Toníčku, ano, září toho roku bylo v Česku lihuprosté, neboť lidé padali jak hrušky otráveni metylalkoholem po požití různého množství panáků pančovaného alkoholu šmrnclého tímto jedem) se naštěstí nedotkla vína, což je pro tvou matku (když už si to teď odkojí v šest večer a pak až v sedm ráno) opět (vedle kávy) základní palivo...

Vinobraní, Máchalka

Takže nezdárná matka s tvým nezdárným otcem a nezdárnými strejdy Luďkem a Janem vyrazili na vinobraní na Máchalku, což je sympatická malá vinice v našich industriálních Vysočanech. Sotva jsme stačili přechutnat pár vzorků, už nás odsud hnali (páteční část vinobraní končila v nepochopitelných osm hodin večer)... nejdříve jsme s tebou (již nakrmeným večerní kaší a pokojně spícím pod teplou dekou v kočárku) chtěli jet rovnou domů. Chtěli. Ano!

Pak ale kdosi - kdo to jen byl, kdo nás svedl na scesti!? - zavelel: Na vyhlídku! A s nakoupenými vzorovými lahvemi Pinot Noir a Supreme (Vinařství Salabka - HOSANA!) jsme se šli dívat na noční Vysočany. Krása. A naše podroušená čtveřice ti, milý synu, zpívala samé krásné ukolébavky (Žiletky, Leviathan, Máma táta a další). A ty jsi spal a spal a spal... ranní povinnosti na sebe naštěstí vzal tvůj nejhodnější táta...

Povstání ozubeného mamánka

První tango v Paříži

Bála jsem se dne, kdy bude Toník řvát při mém odcházení jak na lesy a hrachy se mu budou koulet po tváři... A je to tu. Jistě, je s tím spojený i velmi silný vjem lásky, ale věšení na nohy nepatřilo nikdy k mým láskudokazujícím favoritům. Ani v roli matky mě to příliš neoblažuje.

A tak se mé odcházení v posledních dnech mění v kruťárnu. Tondovy slzy mě předevčírem málem zlomily ke zrušení rozhovoru na poslední chvíli. Babička(moje maminka) mi to ale rozmluvila. Uf... Dobře. Zlá matka odchází za prací a dítě řve... Naštěstí se ukazuje, že můj milovaný a milující během deseti minut péče někoho jiného láskyplného na svou krutou matku zapomíná :)

Love, actually

Společenský veselý lidi milující Toník se mění v mamánkovského uplakánka asi i kvůli zubnímu porostu, který si razí cestu dásněmi. Roste mu jeden zub za druhým. Venku jich je šest a další bílé tečky jsou připraveny v podhoubí. Je to sedm a půl měsíční zubatá pila. Naštěstí s růstem ostrých tesáků zatím nejsou spojené probrečené noci, "jen" nerudné, rozlítostněné půldny, ale ohroženy jsou i ty zbytky kojení, které všežravému Toníkovi ráno a v podvečer ještě dopřávám. Když je do sosání soustředěně zabraný, pak je jeho technika tak vybroušená, že zuby nevadí, ale jak se zapomene, cítím se v ohrožení. Co když jednou fakt hryzne?!

PS: A mamánek také povstal. Poprvé si stoupnul opřen o sedadlo v hale De Gaullova letiště v Paříži (o Paříži příště), v posledních dnech se začal plazit po nábytku a stoupat dle libosti. Takže jdu pomalu koupit boty.

Hororová manikúra ve Stromovce

"Nechej psaní a otevři si nehtové studio. Tvou specialitou může být dětská manikúra - nehty do krvavě ruda," odlehčila stromovkové drama jeho svědkyně Eliška. Odehrálo se na záchodě zdejší restaurace a jednotlivá dějství doprovázel křik, ryk, řev, pláč a několik hysterických záchvatů. Ale nakonec nebylo tak zle.

MODEL. Focení pro časopis (na snímku s cizí matkou i nematkou)

Takové příjemné mateřské matiné ve Stromovce (17. srpna) to bylo (mj. Toník poprvé v houpačce pro mimina, která vypadá jako takové zápasnické vytuněné slipy)... slunce kleslo, večerní rituály se přiblížily, a tak se chystáme rozejít do svých domovských končin.

"Ještě si skočím na záchod." Osudová věta.

Nechávám Tondu s Eliškou a namířím si to na toalety. Ještě než vejdu slyším kopání a ryk. Na dámských záchodech je asi tak čtyřletý kluk, který poněkud nedočkavě čeká na svou maminku, která za prostředními dveřmi koná potřebu. Chlapeček pláče, vztekle buší jí do dveří, občas si zuřivě kopne. Otvírám dveře od vedlejšího záchoda, vcházím, zavírám, zamykám, usedám... pláč i ryk venku sílí, bušení pokračuje i na moje dveře... jede mi hlavou obraz děsivé budoucnosti tohoto vzteklého období u Toníka...

DORT. Antonín zapůjčen k focení pro časopis CityBee

"Otevřete ty dveře, otevřete ty dveře." 

Ozve se zvenku hysterický křik a bušení. Zatrne mi. S kalhotama na půl žerdi otvírám... "Vy jste mu tam přivřela ruku, on nemá prsty, šmarjá nemá prsty, vy jste mu přibouchla ruku!" řve matka kruté obvinění, ze synova hrdla se ozývá řev smrtelně zraněného zvířete a moje srdce se chystá vyskočit a spáchat sebevraždu. Třesu se a jen opakuju, že jsem mu tam přece nemohla ruku přibouchnout, že to přece není možný, protože jsem nezabouchávala silou a přes odpor a ty dveře jsou lehké plechové... pak zmlknu, protože to nemá cenu, jen bezradně stojím a zpytuju svědomí... a ptám se, co mám dělat, jak mám pomoct...

Pod proudem vody se naštěstí ukáže, že prsty jsou všechny...

"Má stržený nehet, úplně stržený nehet, strhla jste mu nehet, zavolejte doktora, kde je doktor," pláče nešťastná matka. Mé srdce se stále chystá k sebevraždě, je mi do mdlob, představuju si bolest strženého nehtu! Jak jsem mu to udělala? Jak se to mohlo stát? To musí strašně bolet...

Jdu ven za Tondou. Blekotám směrem k Elišce, že jsem udělala něco hroznýho na záchodě. Nechápe. Jdu k baru, abych se zeptala na doktora. A půjčuju dezinfekční sprej. V tom vychází maminka se synem. Uslzená, roztřesená. Eliška se chopí konverzace se sprejem v ruce. "Ukažte? Co se mu teda stalo?" Matka: "Má úplně celej nehet pryč." Eliška postříká prst doličný dezinfekcí. "Ale nemá, podívejte, nehet tam je, má ho jen odtrženej a tady nahoře trochu štíplou kůži, z toho byla ta krev." Matka chvíli nevěřícně kouká, pak si sáhne a skutečně nahmatá nehet. Z mého srdce padá kámen těžké viny vraha malých dětí...

Kluk odmítá zmrzlinu, ale už nebrečí. Jeho mamince se vrátila do obličeje barva a pokouší se i o úsměv. Úleva. Odcházejí. Já se ještě trochu třesu. "Ty vole, takhle jsem tě ještě neviděla, bylas úplně bílá, totálně bílá," komentuje to Eliška. "Takhle hysterickou jsem si tě ani nedovedla představit."

No jo... Rekapituluju si scénu. Kluk nejspíš při bušení na matku fakt nechal ruku v mých dveřích a jak jsem je zaklapla, nechal tam kus nehtu. Měla jsem si dát víc pozor, když tam bylo děcko... furt se mi hlavou honí pocit viny.

Raskolnikove, jak já ti rozumím!

Trochu to ze mě padá až večer doma, když si dám pivo. Ale stejně. Milé matky, slibuju, že v přítomnosti vašich dětí raději vůbec nebudu zavírat dveře!

Howg.

PS: Tonda Hot News
Má všechny nehty.
Od 29. srpna tři zuby (trocha nerudnosti, žádný pláč, uf)
Od poloviny srpna (6 a půl měsíce) má sporťák. Impulsem byla cesta do Paříže. Ale přesedlal do něj natrvalo. Objektivně je to dost brzo, ale Toník hlubokém kočáru už odmítal ležet (pokud zrovna nespal, což se stává jen zřídka a na krátko), jen pořád seděl a koukal a namáhal si záda. Sportovní, lehoučký, kompaktní Navigton Cadet prošel zkouškou ohněm v Paříži... Toník je v něm blaženej, hlavně má pořád všechno pod kontrolou (o tom příště)
V Paříži se rozlezl, už střídá nožky a rychle se přesunuje z místa na místo

Pojďme na půlroční... Aneb VYZNANIE

Nebezpečná hra obočí

Sedí to, plazí se to, směje se to, řehtá se to, vzteká se to a budí se to pokaždé jinak, než by si rodičové přáli. A 1. srpna tomu bylo půl roku. Šest měsíců nabitých endorfinem, šest měsíců spánkové deprivace, šest měsíců dosud nepoznaného strachu, šest měsíců úplně jinak... 

ANTONIUM - Antonio v boxu Antonius

Takže, Tondo, takové malé shrnutí. Začnu od konce. Dneska sis poprvé sám sednul z kleku. Plazíš se po podlaze, občas skočíš jako žabička, žabžochu, před týdnem jsi ještě házel držky, teď už to máš zmáklý a hned tak si nanatlučeš kokos. Asi tak šest dní do tejdne jsi veselej chlapík, milionový dítě, asi tak jednou do týdne máš svou nerudnou náladu, ale dá se to zvládnout. Seš ohromně společenskej, bojím se chvíle, kdy tě to přejde a budeš mamánek...

Taky už máš dva zuby, ale ty už máš asi šest týdnů. Už nevydržíš ležet v kočárku, pokud nespíš (a to je tak na půl hodiny), tak sedíš nebo klečíš a koukáš, krk si můžeš ukroutit, div z kočárku nevypadneš. Musíš být přikurtovanej. Směješ se na lidi a bavíš většinou celý metro, tramvaje, kavárny, ulice, kudy chodíme. Jo, tahám tě po všech čertech, Toníku, ale třeba aspoň díky tomu nebudeš zápecník.

Slzy vzteku

Poslední dobou brečíš jen hlady, nebo když se praštíš do čenichu, nebo když odmítáš usnout... A taky naříkáš vzteky.

Když jsme o víkendu předělávali obyvákokuchyň, strašně se ti zalíbilo v krabici Antonius z Ikey. Co se týče hraček, tak je ti zatím asi dost jedno, s čím si hraješ. Máš rád hezký zvuky. A máš hodně slonů. Ve všech podobách.

Rád se koupeš. Miluješ být v šátku. Úplně nás s tátou umíš odzbrojit, když se začneš nahlas řechtat. Když tě lechtáme, nebo se pitvoříme. Taky tě baví, když tančím. Nebo když umývám nádobí a zpívám a cinkám sklinkama.

Jo, taky už celou noc vydržíš "o hladu". Přestala jsem tě, miláčku, před 14 dny v noci kojit. Takže zase kapku popíjím... mě ti to tak chybělo! Ale neboj, jen zlehka. Kondice už není, co bývala... a taky mě nenecháš spát do desíti... jako tenkrát.... v té prehistorii bez tebe.

Klecové lůžko

Hrozně ti chutná jídlo. Musím se ti přiznat, nic ti nevařím, všecko kupuju, ale chutná ti to, ne? Mrkev, brokolice, cuketa, kuřecí, krůtí, králík, brambory, rýže... všecky ty mišmaše, utloukl by ses po tom. A u večerní kaše děláš blažené zvuky. Tvý první slovo je asi něco na způsob "ham", ňamňochu. Už si nestrkáš prsty do pusy, ale bez dudlíku bys asi neusnul. To bude jednou těžká odvykačka, těžkej detox, synu! Jo, a největší nepřítel je nuda. Akce! Akce! Akce!

Antonín Vrtiška si rád přečte dobrou knihu

Hm... jo, máš tetu na venčení. Markétu. Chodí s tebou jednou týdně ven (jo, já ji za to platím, ale je z tebe na haluzi i tak, fakt), abych mohla pracovat. A přiznej si to, Lenko, přiznej. A abych mohla - někdy - spát. Když jste pryč a já si dám šlofíka, dá se říct, že je to nejdražší spánek v mým životě :) Pak máš dvě babičky a dva dědy, kteří tě zbožňujou. No... a ještě bych ti, Toníčku, chtěla říct, že máš nejlepšího tátu na celým světě... (teda s jedinou výjimkou, a to je můj táta)...

Howg.

Tvá máma po dvou pivech s láskou


PS: Říkali mi, že všechno bude jinak, říkali mi, že se pořádně nevyspím, říkali mi, že to bude pecka. A měli recht. Ale říkali i spoustu jiných věcí, hrozili proměnou či ztrátou osobnosti, "zmimískovatěním" mozku... to se snad nepovedlo...  i když občas jihne i mé racionální já... Je to teprve půl roku, ale já si nemůžu vybavit pocity, jaký to bylo před ním... předtím. Možná jen to nekonečno volnýho času jen pro sebe, který jsem ale stejně neuměla nikdy dost dobře využít. Teď jsem EFEKTIVNÍ PRACUJÍCÍ MATKA, JO! :-)

Kadidlo Aneb Hovory Há

Občan Antonín přebírá svůj pas s fotografií uprchlého trestance

Od půlky pátého měsíce baští Toník k obědu zelenino-masové příkrmy a na večer kaši. Obé mu velechutná, s lžičkou parcuje obratně, zespoda ji má celou obroušenou o své dva řezáky, jak lačně hltá... radost pohledět na Ňamňocha. Leč, odklon od výhradní prsomléčné stravy má drtivý dopad na... 


(Pozor, jemnocité, tohle je experimentálně exkrementální zápisek jen pro otrlé)


...na jeho stolici.

Donedávna jsme použité plíny mohli mít den dva v igeliťáku v koši v pokoji, což je nyní zhola nemožné. Člověk by nevěřil, jak dokáže šestiměsíční roztomilé miminko zamořit uzavřené území! Uf! Dřív to bývala taková pohodička: přebalíme, uvidíme... teď je to jednou denně připomíná spíš cvičení civilní obrany, jen bez plynovém masky.

Sedánek u Budyho na Libeňáku

Ucpanej systém

Ale co my, my to nějak zmáknem, ale jak náročné to začalo být pro Toníčka a jeho trávící trakt. Ač je povětšinou povětrnostní stav stabilizovaný, občas se systém ucpe...

...což se nebožátku stalo právě včera. Po celodenní náladové nerudnosti doprovázené naopak rudnutím v obličeji vyvolaným tlakem v oblasti zadně-pánevní se to konečně povedlo. Ale nikoliv do plíny, ale při koupání... rovnou do své bělostné vaničky.

Ále co, když se takovej ucpanej systém uvolní, to je najednou radosti, vanička nevanička. Však to znáte...

SpečArt: Dokonalá sterilizace

Dokonalá sterilizace kojeneckých potřeb

"To byl krásnej večer, ten vzdoušek, co?" "Nó jo. paráda, Tonda spokojenej. Jak pěkně usnul v kočárku, že? Ještě, že jsme se nehnali domů na koupání a uspávání...," pochvalujeme si porběhuvší večer u piva s kamarády cestou domů. Odemykáme dveře bytu. A vyvalí se neskutečnej, pekelnej smrad...


Kamarád Karel měl narozeniny, tak jsme se sešli v podvečer na pivo a bylo tak příjemně, že jsme tam Toníka i nakrmili, očistili ubrouskem od nejhoršího sajrajtu, který - nevím jak to dělá - denně nasbírá za krk a mezi prsty, a uložili ke spánku do kočárku... nerušeně spal...

...a mezitím... v našem bytě... v kuchyni... na sporáku... v hrnci... pozvolna vznikalo tohle umělecké dílo...

Karlovy narozeniny, Decada

V půl desáté už jsme nechtěli riskovat, že někdo zavolá sociálku, tak jsme zvedli kotvy a procházkou dorazili domů. Ze dveří se vyvalil smrad a čmoud. Popadla jsem Toníka a vlítla do azylu na balkon, Ondřej v kuchyni zjišťoval škody. Dopad dokonalé sterilizace odsávačky a mlíkových lahviček naštěstí nebyl drtivý. Nevyhořeli jsme. Kromě nepoužitelného hrnce a zničené odsávačky tu máme jen smrad jak pekle... ale to snad za pár dní vyvane.

PS1: Odsávačka je moje věrná souputnice, tak jsem hned obstarala přes inzerát poměrně levné doplnění zničených dílů.
PS2: Karle, byl to ale pěkný dýchánek k tvým čtyřicetinám.

Lotrando a Zubejda (Dva v jednom)

...celý den nebyl ve své kůži, brečel... klidnější byl jen v mámině náručí. Zase takový mamánkovský den, mysleli jsme si. Až do večera. "Nemohl by mu růst zub?" volá na mě Ondřej z koupelny, kde Toníčka (už usměvavého a spokojeného) koupe. Jdu do koupelny. Sáhnu Toníkovi do pusy. A "říznu" se o dva čouhající řezáčky. Nejspíš se navečer konečně prodraly na svět.

První zub. Rovnou dva! Ani nevím, proč mě to tak dojalo, ale uronila jsem do té vany slzu, když jsem ty řezáky v Toníkově tlamičce ucítila. Možná i proto, že tím zahajujeme loučení s tím fantastickým bezzubým úsměvem...

A jako osvícená matka jsem hned zakoupila sadu speciálních kartáčků. Je to věda. Jeden je bez štětin, jen na stimulaci dásní, ve kterých se to schyluje k růstu zubisek. Druhý má krátké tvrdé umělohmotné cosijakoštětiny, ty jsou na ty vyčnívající zubní "miminka". A třetí pak s jemnými štětinami na hotové první zuby. A tak byl Tonda hned zasvěcen do dentálních rituálů. A jelikož strkání předmětů do úst je teď (vedle sezení) nejvíc nejlepší činnost, zdá se, že si své dva kartáčky zamiloval. A tak během dne své dásně masíruje a večer po kašičce s mou asistencí ty dva vykukující (zatím i dost křivě vykukující) spodní řezáky čistí svým prvním zubním kartáčkem.

Vše o špatné matce (Todo sobre mi mala madre)

Pitný režim na koupališti ve Lhotě

Skláním se nad sladce spícím tvorem... ve spánku, jako by se zmenšil, zmiminkovatěl... skláním se níž, abych si přivoněla... a v tom mě udeří do nosu něco jiného. Můj syn páchne. Od hlavy. Trochu jako bezdomovec... Zápašník. 

To není možný!! Jak je to možný? Vykoupanej, namazanej neparfémovaným mlíkem, čistý pyžámko... A pak mi to dojde. Už pěkných pár týdnů jsem mu nevyměnila v postýlce prostěradlo. A v "ďolíku" pod hlavou, hlavou mazanou, se vytvořil plak. Plakat bych nad sebou měla! Jsem špatná, špatná matka... 

A to není všechno. Tuhle o špatné matce znáte?

Jak přišla vedra, začal se Toník domáhat prsového mléka jen tak na žížu. Představte si, že byste jen tak, na uhašení žízně pili třeba slazený banánový koktejl... žízeň byste měli furt, jen by vám bylo blbě a za pár týdnů byste měli o pár kilo víc. 

Tak jsem začala hledat alternativní pití... Voda. Převařená. Do flaštičky. Dietní. Nezávadná. Jenže Mlsnej Tonda vodu nechtěl, ani když žíznil (zvlášť, když moc dobře věděl, že prso je v případě hrozící dehydratace k mání)... tak že by čaj? Kterej by mu tak mohl chutnat? Udělala jsem mu slabej odvar mého oblíbeného marksandspencerovního organic-super-ovocného čajíku... jo! Chutná mu to, hurááá!


Zavlažený pijan

Ale ouha. Večer po požití čaje se syn špatné matky pěkně osypal... chudinka. Reakce citlivého dětského (navíc atopického a potenciálně na ledacos alergického) organismu na nějakou složku v čaji. Chm... a jako ozvěna se mi vracela slova kamarádky, které jsem se ten den pochlubila, že Toník pije čaj: "Jo, nějakej dětskej?" Echm... Dětskej? Aha! To existuje? A tak jsem šla koupit dětskej. 


Ale ukázalo se, že bylinkové odvary zbožňuje asi tolik, jako  jeho máma... plival ho. A tak špatná matka začala do převařené vody dávat trošinku jablečnýho nebo hruškových džusu. Kamenujte mě! Není to dětský džus ani bio džus, ale Toník lačně pije, naučil se díky tomu sám držet lahvičku a teď už dokonce sám pije z hrnku s pítkem. Ve vedrech přestal být neruda a protivník, stal se veselým zavlaženým pijanem.


Být špatnou matkou se někdy vyplatí.


Rock´n´roll a Hnilobný stroupežník


PS: Jinak už nám Tony King válí rock´n´roll po dece, po zemi, po gauči... projevuje silné sklony k lezení a plazení, nesnáší nehybnost a polohu na zádech... nuda... zívanec... má tendenci sedět a když se mu to podaří, tak v sedě i vydrží (ano, špatná matka mu to, přes zákaz mudry neuroložky občas dovolí)


PS2: Můj drahý mi právě připomněl, že jsem jako správná špatná matka zatloukla, že nám Tonda taky uhníval. Takže ještě jedna eklhaft historka na závěr. Pár měsíců po porodu mívají miminka na hlavě takové stroupky, které se mají mazat a jemně vyčesávat... tak jsem namazaného synka odhnípávala jak gorilí matka mládě, tu hřebínkem, tu nehtem... jenže to ne vždy šlo dokonale... a tak mu jednoho dne začaly zbylé stroupky uhnívat. Pak to ale opadalo... uf... 

O Davidovi, Brianovi a Medvídkovi Pú

Siesta u TV (Klára s Verunkou a my dva)

Za dvacet let: "Jó, svůj první příkrm - rozšmelcovanou ´hami´ hrušku - jsi, Toníčku, jedl, když měl David Rath (náš současný prezident/ten vězeň, co je o něm ten film Davídek *nehodící se škrtněte) - svůj legendární projev ve Sněmovně málem s klepety na rukou." Jo, a ten den jsme tě, náš ty Tondo, taky poprvé nechali doma neuspanýho s hlídací tetou a šli jsme do divadla. Na Medvídka Pú (Brian) do Dejvic.

Zatímco generace našich matek podléhala sunarové propagandě, my žijeme v době důrazného apelu na nejméně  půlroční kojení. A zatímco ještě před pár lety bylo téměř nepřípustné, aby se do šestého měsíce kojení čímkoliv "zpestřovalo", nové studie imunologů, alergologů a pediatrů (tentokrát už prý fakt zaručeně) doporučují první příkrmy už od dokončeného 4. měsíce. A jelikož naše dětská doktorka drží krok se světovými trendy, vyfasovala jsem na minulé kontrole pokyny WHO pro kojence a recepty. Tonda by se měl v následujících dvou měsících seznámit především s kamarády alergeny: lepkem, vajíčkem, neboť: "Exkluzivní kojení prvních šest měsíců může zvyšovat riziko výskytu potravinových alergií, anémie a celiakie."*

Lžičař

Zač je příkrmu loket

Začali jsme nenásilně čistou mixovanou hruškou, aby se náš kojenec seznámil se lžičkou a kašovitou konzistencí. Toník se olizoval (přesněji řečeno byl upatlanej) až za ušima, chutnalo mu a lžička se ukázala jako prima hračka.

Baštil pod dozorem své sestřenky Verunky (vzácně bdící) a pranic mu nevadila ani hlasová kulisa zručné rétora Davida Ratha, kterého eskorta přivezla z věnice do Sněmovny, aby mohl podat urbi et orbi zprávu o tortuře ve vazbě a rozložité chobotnici, jejíž hlavou má být ministr vnitra Kubice.... a podobné tlachy.**

Valící se kamení a jeden lok

A Rathův den byl vůbec bohatý na události rodinného významu. Syn už byl několikrát v noci sám jen pod dozorem babičky, vždy byl však předem řádně uspán rodiči. Coby šťastní držitelé lístků do Dejvického divadla na jednu z prvních repríz nového hitu Brian (o tom, jak se ufetovanému Brianu Jonesovi z Rolling Stones zjevoval Medvídek Pú a jeho parta) se začátkem v 19: 30 jsme nemohli čekat do osmi, než malej usne.

Dejvické Divadlo: Brian, režie Miroslav Krobot - paráááda!

A proto, hrdinkou tohoto blog-příspěvku nechť je teta Míša, která přišla hlídat (v rámci tréninku na její blížící se mateřství). Toník byl vykoupaný, nakrmený, v postýlce se smějící oči dokořán, když se za námi v 18:30 zavřely dveře bytu.

"Tak jsme si asi hodinu hráli... no... a pak dostal teda hysterák.... byl úplně fialovej, už jsem se fakt bála, co mu je, neutěšilo ho nic... jak jsi mi radila, dívala jsem se na hodiny, měla jsem pocit že to trvá věčnost, ale bylo to naštěstí deset minut... tak jsem mu zkusila ohřát odstříkaný mlíko. No čoveče! Zakousl se do flašky, dal si loka a okamžitě usnul," líčila nám po návratu z divadla naše bejbysitterka.

A proto také jí (vedle skvělých Dejvických) patří náš potlesk.

Přidat popisek

*Doporučení pro kojeneckou výživu 2011


** Druhý den jsme Toníčkovi připravili překvapení. Žádnou sladkou hrušku! Brokolici na tebe! Barvu to má podobnou... Hyn se hukáže, zač je příkrmu loket.... S prvním soustem zelené kaše dlouho rozjímal, asi nevěděl, jestli se má smát, nebo plakat, ale pak se otesánkovsky usmál, že je to jedno, hlavně, že je co do huby... a dal ještě tři lžičky! A zatímco skleničku s nedojedenou hruškou jsem ochotně dojedla, musím přiznat, že rozjezenou brokolici jsem poctivě uložila do lednice na další den...  Tondo, jsi geroj!


*** 25. července... doplnění. Od té doby jí pravidelně každý den zeleninovo-masový příkrm, jednou za sedm dní bez masa, a od začátku července, tzn. od ukončeného pátého měsíce večerní kaši, i s lepkem. už jsme zkoušeli i vajíčko. Na nic žádné špatné reakce, jen po špenátu měl "ucpanej systém", takže bacha ně něj.

Vize o Popelákovi a Panence

KOČÁRKOVÝ SEDÁNEK

"Musím se jít vychcat," oznamuje jeden popelář odpočívající na lavičce v koutě Jindřišské ulice svému kolegovi. "Tak já ti ji tady pohlídám, aby ti ji nikdo neukradl," poklepe parťák na víko plastové popelnice... sedím na vedlejší lavičce, neohrabaně nabírám hůlkama Phad-Se-U (čti nudle) z Modrého zubu a snažím se jich co nejvíc donést do úst, na kolenou mám Spasitele (Jo Nesbo) a nohou pohupuju kočárkem s nejroztomilejším nákladem na světě a rozjímám na téma: Tondova budoucnost.

Námětů k vizím, co tak asi bude za 16, 25, 40 let, mi v miniparčíku u kostelíku v Jindřišké ulici defiluje hned několik. Vedle lavičky s popeláři neuroticky kouří dáma středního věku v kostýmku a vyřizuje nějaký realitní hovor, kolem prochází dvojice gymnaziálních dorostenek: "Já to dneska zabalila o hodinu dřív." "Já jsem si zas o fyzice udělala nehty, hele...."


Když se znovu snažím dostat do třeskuté zimy v Oslu, kde detektiv Harry Hole řeší další zapeklitý případ (jehož řešení už už mám, je to tak logické! ale Jo Nesbo se mi to zase rozhodne zhatit nějakou více či méně vykonstruovanou konstrukcí, aby to nebylo jako ze života), ale čtení mi zhatí agilní pán raného důchodového, či pozdně aktivního věku, který křičí kamsi za živý plot: "Hej, zmizte odcamcaď, ale honem," zvyšuje hlas a přechází z vykání do tykání: "Vypadni odcamcaď, tam nemáš co srát, tam je kostel!" umravňuje nějakou chuderu smažku, která si ulevuje u kamenné zdi.

Ech... co jen z tebe bude, Antoníne?! Antonína Sova psala báseň, Antonín Topič v elektrárně, Antonín dvořan z Nového světa, Antonín knihopalič Koniáš, Antonio Bandaska, Tonda Dloubák Páňa? Ale což, je to fuk, hlavně tím, čím budeš, buď prosímtě rád!

NÁMOŘNÍK A RUMOVÁ PRALINKA (VERUNKA)

HOT NEWS: Dneska Tonda poprvé SEDĚL bez opory zad v kočárku, opíraje se jen jednou rukou o dno kočárku, druhou se přidržoval zavěšeného hada... Taky se dneska na návštěvě u kamarády Pralinky-Verunky (přiznejme že na nakloněné rovině, ale jen trošinku nakloněné, fakt) převalil ze zad na břicho a zpět...

a taky předvedl koncert pro nohy a gumovou kostku ve vaničce! Jako Messi! Levačka oťukává šestibokou merunu a přihrává ji pravé noze, pravé noze meruna uniká, levá ji přichytává, pravá noha se blíží k levé noze a mezi nimi hranatá meruna! Gól!!!! Že by nám z námořníka rostla tonda panenka?

Když se sově narodí skřivan

Matka-zombie a malý odpolední šlofík

Miroslav Horníček říkával: "Ať vstanu, kdy vstanu, probudím se v jedenáct." Tonda Horníčkův bonmot obrací naruby: "Ať jdu spát, kdy jdu spát, probouzím se v šest." A to doplňuji, že v šest letního času... Takže až se nás zima zeptá....


(20.6.) Už jsem tu měla před pár týdny rozepsaný blog o tom, kterak se Tonda konečně rozhodl skoncovat se spánkovou torturou své nebohé matky a je v noci schopen spát bez potřeby prsu i šest, někdy i sedm hodin...

...ale než jsem to stačila publikovat, srazil mě z postele zpět na zem. Na dnešek se dožadoval mléka/pozornosti/hlazení každé dvě hodiny. A navíc ze z něj líhne skřivan, který tahá za nitky nervů své soví matky...

Adamita dospí noc v kočárku...

Dovolí nám zpravidla mrknout na pár prvních Událostí (což de facto znamená pouze upoutávky na to, kde Jakub/Aneta/Marcela byli, co tam viděli, jak to stříhají a co nám řeknou někdy ve tři čtvrtě na osm), pak se dožaduje koupačky (to miluje!), pak je ukojen do pololimbu, odnešen do postýlky, uspáván kolotočářskou brahmsovou ukolébavkou (točící se kolotoč s podivnými zviřátky) a poté většinou usíná...

Ale ať je to v sedm, v půl osmé, v osm, nebo v devět, ať se v noci budí jednou, dvakrát nebo třikrát, jeho biologický budík někde ve spánkovém centru v mezimozku je neúprosně nastavený na 5:53. Prodloužení polospánku je možné - s větším či menším úspěchem - snídaní z matčiných zásob v leže... ale pod podmínkou, že se předtím nepřežral v pět...

Zhruba do sedmi je ještě možné ho udržet prsem, hlazením... ale pak už většinou ani nezívne. Jistě, mnozí čtenáři mávnou rukou: "Pcha, v sedm, to je krása, já musím vstávat do rachoty v půl šesté!" Je mi vás líto, ano, připouštím, že jsou na tom lidé hůře, ale představte si soví ženu, která málokdy usne před půlnocí, během noci pak párkrát vstane a kojí neukojitelného kojence (například ve dvě a pak v pět, a to cca 15 minut), nebo ho alespoň utěšuje, a v šest už to ve čtvrt na šest uložené dítě má oči dokořán a dožaduje se pozornosti...

Ohlédnutí: Toník, mír a umění

Počátek máje patřil výtvarnému umění. Vypravili jsme se s Antonínem do Městské knihovny na výstavu Krištofa Kintery a do Národní technické knihovny na "mladé umělkyně", kterým vévodila naše kamarádka Jababa... 

KOMPLETNÍ Antonínův průvodce moderním uměním zde:


https://www.facebook.com/media/set/?set=a.326521330752825.74161.100001848826945&type=3&l=4972a28241

Vítání nevychovaných občánků

Vítaný občánek prdící spící

Antonín se stal včera oficiálním občánkem. Byl přivítán s náležitými poctami a dary. Nechyběly ani květinové dary pro nás matky budoucích daňových poplatníků, neboť řečeno spolu s paní z odboru kultury: "Co by to bylo za setkání se ženami, kdyby na ní chyběly květiny."A rozdala nám karafiáty.

Přicházíme na radnici bez kočárku, nesu Toníka v šátku, což se ukáže jako velevýhodné, když vidím tu frontu na výtah. Ve druhém patře už jsou v očekávání občánci a jejich více či méně vyšňoření příbuzní (paleta formálnosti pojetí této události je přepestrá: od džín až k večerním róbám). Ceremoniářka (paní XY z odboru kultury) si odškrtává prezenčku.


Jedna plus jedna je šestnáct krát dva
A pak to přijde. Ztrapním se, neboť si příliš doslovně vyložím větu paní ceremoniářky: "Prosím, aby tu zůstal jeden rodič s jedním dítětem, ostatní zaujměte místa v sále kromě prvních řad." Polknu hrůzou, že bych třeba mohla nedopatřením zůstat v předsálí jako onen vyvolený jeden rodič s jedním dítětem,  na kterém se bude něco demonstrovat, a rychle rozrážím dveře do sálu, abych náhodou nebyla lapena jako "dobrovolnice".... Hledám místo v nějaké té pěkné prostřední řadě, když v tom na mě padne ruka přísné ceremoniářky: "Vy jdete na vítání? Tak pojďte se mnou do předsálí." "Né, já tady budu jen koukat." "Nebojte, my z vás nebudeme dělat kašpara," odtuší asi mou úzkost. Až zpět v předsálí mi dojde, že "jeden rodič a jedno dítě" znamená ve skutečnosti rodič plus dítě z každé skupinky často velmi početného příbuzenstva (vítaných občánků je 16). My jsme tu s Tondou sami, tak nám to nějak nedocvaklo, nebo co.

Poslušně zaujímáme místo osm v první řadě pěkně mezi malým Rusočechem Sašenkou s pozlaceným ruským pápou Alexandrem (maminka přenechala tuto velkou chvíli partnerovi a skromně se usadila ve druhé řadě) a růžovou holčičkou Nelou, na které může Toník oči nechat (nebo se jen náhodou dívá jejím směrem, u Tondy čék nikdy neví). Pro jistotu ovšem také zkontroluje strop, což je v posledních týdnech jeho zásadní činnost. Nejste-li si jistí vaším stropem, pozvěte si  Antonína Stropaře Stropnického, on se vám na to mrkne!

Stále v pohybu

Všechny děti spočívají na klínech matkám a otcům, tak abychom nečouhali z řady, vytahuju Toníčka z šátku, což se mu ovšem vůbec nelíbí, takže naruší hned úvodní slova paní ceremoniářky... A jelikož nás v předsálí s přísnou mimikou doprovázející slova důrazně požádala, abychom zajistili, aby naše vítaná miminka /či jejich starší sourozenci/ nedělali při akci bugr, poslušně se svým plačícím nespokojencem opouštím sál. U šatny ho zase navlíknu do šátku a je klid.


Nevychovaní neotesaní
Zato v sále se během půlhodinového ceremoniálu, který sestává  z úvodní řeči paní z kulturního odboru o tom, že dítě je dar (základ státu vynechala) a že na každá žena má to štěstí,  přivítání důstojně přikráčející paní s medailí (asi vyšší šarže) a její procítěná řeč (nasadí o několik decibelů víc a tím probudí pochrupkávající miminka) a postupného vyvolávání rodičů a dětí, aby si šli nechat potřást rukama se zástupkyněmi městského úřadu a nafasovat dárky. A také vyblejsknutí občánka v erární kolíbce. Poslední úkon my potížisti zase narušíme, odmítnu totiž Tondu znovu zabaleného v šátku zase vybalit, takže přijdeme o náram... náramnou fotku... I tak si ale zasloužíme dárky, takže fasujeme ikea-poníka a zlatý (fakt zlatý!) přívěšek čtyřlístek se zeleným kamínkem (smaragd??? :)) - daňový oslíčku otřes se!

Během defilé matek a otců s novorozeňaty se stupňuje hluk v sále, podobně jako tomu bývá na vinných degustacích, když počet spolykaných vzorků vzroste. Zhruba v polovině přehlídky pofňukávala nebo přímo plakala polovina novorozeňat (Tonda v tom nejel, ten pro jistotu usnul a ve spánku na to navíc hodil bobek) a  paní ceremoniářka začala nervózně cukat koutky. A ke konci, když už hlučeli skoro všichni, na ni šly mdloby. Občánci nevychovaní!!! Styďte se!

Karafiáty a hvězdy!
Když už jsme všichni obdarováni a akce se chýlí k závěru, přemůže ceremoniářka ony mdloby a předstoupí ještě jednou před auditorium. "I co by to bylo za setkání se ženami, kdyby na něm chyběly květiny," pronese procítěným hlasem trénovaným nejspíš při oslavách MDŽ a začne nám, matkám, rozdávat kusy flóry. Ano, karafiáty. Koušu se do jazyka, abych zas neudělala nějakou ostudu. Ceremoniářka zaznamená nějaké uchechtnutí (já to nebyla souško učitelko fakt ne!) a vysvětlí: "Nejsou to karafiáty rudé, ale oranžové a růžové." Zvážním tedy a přijmu karafiát coby hrdá matka syna, budoucího daňového poplatníka městské části.

A nechybí ani moudrost na závěr. "Když se dva dívají z okna, jeden vidí hvězdy, druhý bláto. A já bych vám přála, abyste viděli vždycky jen hvězdy," loučí se s námi astronomka-amatérka.

Howg.

PS1: Přiznávám, že jsme akci absolvovali tak trochu, abych měla o čem psát na blog :-)))

PS 2: A neméně podstatná událost: Včera 25. 4. také přišla na svět další ctihodná občanka Verunka, o tři měsíce mladší než Tonda - dcera mé sestřenice, kterážto je o tři měsíce mladší nežli já :-)

Zatímco jsi spal...

...tvá matka se kráááásně opila z půllitru vína (a taky se málem udusila slunečnicovými semínky). Díky babičko, díky elektrická odsávačko, díky můj muži a otče našeho syna, že se tento blahodárný sobotní večer v blanenské vinárně "U Sopócha" mohl odehrát. 

Návštěva u Toníčkových blanenských prarodičů sice v pátek nezačala nejlépe, neb Toník byl nejspíš silně rozrušen ze změny prostředí a z řady neznámých, či méně známých tváří, které před ním defilovaly, ale od pátečního večera až do neděle začala relaxace, rekreace a rekonvalescence.

Obě rána byl synek svěřen do péče natěšené babičce Zdeničce, která při vytváření podnětů k jeho rozvoji a hře potěšeně výskala... a vrcholem byl sobotní večer, kdy jsme poprvé našeho synátora oba opustili a šli chlastat.

Pořádná dávka mléka na noc odčerpána, Tonda vyčerpán už pospával, já namalována a oděna a natěšena, můj drahý (by možná raději taky pospával, ale co by pro mě neudělal) připraven... vyrazili jsme do víru maloměsta. Po povinné procházce (nezahučíme přece hned do hospody), jsme zalezli do místního vinného sklípku, kam jsem kdysi dáááávno v mlááááádíííí bývala pečená vařená.


Slunečnice a rulandský dech
Provedli jsme letmý propočet odbourávání alkoholu (po návratu "nakojí" táta z lahve, k prsnímu zdroji se Tonda dostane až mezi třetí a čtvrtou ráno) a já se jala konzumovat povolenou dávku v podobě vynikajícího lehkého rulandského šedého.

Zprvu neustálé kontrolování mobilního telefonu se postupně rozpustilo ve vinném oparu... Flám, který se protáhl téměř do půlnoci!!!!, měl jedinou vadu na kráse. Sýrový talíř servírka - zřejmě z estetických důvodů, nebo jako bonus pro Pražáky - obsypala slunečnicovými semínky a já jaksi taksi zapomněla, že jsem na podobná semínka ve větším množství lehce alergická. Špunt, který se mi během půl hodiny vytvořil v krku, mě naštěstí nezardousil - chleba, sýr, voda a víno ho rozpustily - a šťastná mírně piclá matka se o půlnoci skláněla nad kolíbkou a něžným rulandským dechem uspávala syna, kterého tak úplně neuspokojila flaška (to přijde až s věkem, synu!)

Břišní tance aneb Od kolika do kolika

Poslední koupačka v umyvadle (od 2.měsíčnin už ve vaničce)

Je legální říct, že má miminko zaražený prdy? To slovo "prdíky" mi nějak ne a ne proprdět přes pusu, i klávesnice se zmítá v křeči. A "kolika" je zase slovo tak sterilní, že absolutně nevystihuje zápašný a nečistý akt, který miminko ze zajetí zaražených prdů osvobodí... 

Náš Tonda vykrůcal své břišní tance tu a tam už dříve, ale poslední týden je roztáčí jak maďarskej cikán čardáš...

...včerejší hodinový večerní virvál a dnešní ranní posnídaňový koncert dal zabrat především tátovi Ondřejovi... já se včera zdejchla ještě před začátkem do vany a dneska ráno se pokoušela trochu dospat (což ovšem nevyšlo, zeď není dokonalý izolant a náš Caruso by asi přeřval i zbíječku).

Konejšení je marnost, nošení "na tygříka" nezabírá, masáž bříška je odmítána, cvičení nožičkama dráždí... tak jsme ho strčili do vaničky, do teplé vody. A vono jo! Vono to zabírá! (už třikrát to zabralo, ale nerada bych to předčasně nazvala pravidlem). Nastala okamžitá proměna ze řvoucího rudého miminka v růžového tvora, který jakoby zápasil sám se sebou, jakoby se chtěl smát, ale snažil se zároveň zachovat dekorum, aby nedal příliš najevo, že se mu to líbí. "Nemůžu se úplně rozplynout blahem, to by si matka s fotříkem mysleli, že to maj v malíku, ale to břicho mě fakt, fakt hodně bolelo, fakt."...a pak byl osušen, čistě oplínkován, oblečen, zabalen do deky... a pak... pak se konečně posr... pokadil... asi blahem :-)

Toník na české dráze

Jedeme ve vlakůůů/ a v podstatě fůůůrt/ s peklem a andělem/ než se nadějem.... Aneb dobrodružný trip osamělé matky se synem vlakem Praha - Blansko - Praha.


V další bitvě boje proti laktační psychóze jsem si domluvila rozhovor s Eliškou Wagnerovou. Avšak s malým zádrhelem: sídlí v Brně. Fotograf odmítl nést odpovědnost za cestující dítě po D1 (chápu, chápu, to není výčitka, Karle! :-), nezbylo, než vyrazit vlakem (cesta vedla do Blanska, odkud jsme pak na druhý den do Brna vyrazili s prarodiči, který au-pairovali u Toníčka během rozhovoru, díííky).


Doprovodit nás a naložit náš vehikl (kočárek) šel i tatínek Ondřej. Poctivě jsem se ptala na pokladně na řazení vagonů, pro jistotu toto nastudovala i v kresleném rozpisu, abychom příkladně stanuli před vagonem pro rodiče s dětmi s kočárkovým úložištěm. A tak jsme na nástupišti stanuli před správným vlakem, na správném místě, ale před nesprávným vagonem. Hledáním toho pravého bychom riskovali újezd vlaku, tak nás Ondřej naložil, zamával a ponechal nás našemu osudu. 

Uvízlá na plošince u hajzlíku v zadní části vlaku jsem na chvíli propadala panice a zoufalství. Jednoduché řešení vzít vnitřní tašku s Tondou do kupé mělo háček - když kočár zůstane na plošince, nikdo kolem něj neprojde. A tak nastala situace jak z hádanky, jak převézt z jednoho břehu na druhý kozu, zelí a vlka. Jak přepravit části kočárku, aniž Tonda zůstane sám opuštěn v kupé. Natřikrát s Tondou v podpaží se to povedlo. Ale zdaleka nebylo vyhráno.

Když jsme se usalašili v kupé, zaparkovala rozložený kočárek, rozložila po vagoně další zavazadla a zhluboka vydechla pozorujíc krajinu a hladíc Toníčka, přišel průvodčí. "Paní, vagon pro rodiče s dětmi byl samozřejmě na svém místě.... jen jsme připojili čtyři další vagony, to jste si mohla všimnout. A ty odpojíme v České Třebové, je to na nich napsáno." Když viděl mé nasrání kombinované se zoufalstvím, povzbudivě se usmál s tím, že nás v Chocni přestěhuje do bezpečí... 

PS: Jináč si Tonda na cestě liboval, vlakové tudum-tudum působilo ukolébavě, takže cesty zpola prospal. Poprvé taky spal mimo domov u babičky a šlo to hladce, také proto, že ho nadšená babička téměř "vyhladila" láskou z podoby :-)

Smíchu přibývá, spánku ubývá...

Pozoruji nepřímou úměrnost mezi četností Toníkových úsměvů a penzem denního spánku. Ačkoliv je miminkovský smích pecka nejpeckovatější, na nevyspanou matku někdy působí jako škodolibý výsměch (ale nakonec ji stejně vždycky rozněžní a dostane). Smíchovec chvíli pochrupne v šátku, chvíli v kočárku, ale že by zabral na hodinku dvě, aby se mu usadily myšlénky a aby nechal spočinout nebohou matku, to ne!

Tichý obdivovatel Železné lady

Už jsem málem zapomněla, jaké to je, sedět na sklápěcí židličce a koukat na film na velkém plátně. Ve středu jsme s Tondou absolvovali "bejby bio" v kině Aero. Každou středu v deset promítají dospělácký film pro rodiče s dětmi s osvětlením. Tak jsme s Tondou vyrazili na Železnou lady. Byla to sázka do loterie: Bude spát? Bude řvát?

Cestou do Aera slibně usnul... a vydržel spát celou první třetinu filmu (druhou třetinu strávil u prsu, pak se slastně podělal, v přísálí byl přebalen a zbytek filmu nechal mámu shlédnout uvelebený v šátku). V naší řadě (uprostřed sálu v širší chodbičce) bylo pět dalších maminek s kočárky s nemluvňaty, na boku hlediště na dekách a polštářkách posedávali další rodiče s dětmi o něco staršími, ty během filmu dělaly o poznání větší rutyku, než naše miminka. Ale s tím se tak nějak počítá... film by nahlas a hlavně: byl s titulky. A v dalších řadách posedávali důchodci. A bylo to krááásnéééé....

Sláva nazdar výletu...

Radost až na kost

Pochod Lysá - Čelákovice. Jarní neděle s letními teplotami. Naši rodinu doprovázeli "černí hajzlové", bratři v triku, buer a adromelech, Tutor a Krutor, Luděk a Jeník. 

Tonda túru absolvoval střídavě v kočárku a v šátku, po celou dobu byl buď fascinován přírodními scenériemi, případně jejich zvuky, pachy a obrazy absorboval ve spánku. Užil si i kojení a přebalování v plenéru...

Jen večeři v Čelákovicích U Bohuslavů (tedy U Pračuráka, jak místní prý říkají věhlasnému řezníkovi, který má ordinaci hned vedle restaurace) zpestřil svými decibely, dožaduje se tak taky řízku, co má máma...  

Žroutův ukníkaný čas

...mám pocit, že poslední týden nedělám nic jiného, než že kojím. Zvláště ranní a dopolední hodiny se vyznačují obzvláště velkohubou a mlaskavou lačností Mlékožrouta. 

A zbytek času je pak vyplněn (krom krátkých spánků) hladovým vřískotem, předhladovým kníkáním, hlučným (chlapáckým?) a zápašným vylučováním zbytků nestráveného zkonzumovaného materiálu (včetně metanu)... Ale NAŠTĚSTÍ pár desítek minut po konzumaci, kdy dávka mléka v jeho organismu zabírá jaksepatří, má pan Antonín i chvíli na to se krásně smát, dívat se na věci (Antonin, Kim IrSen a Václav Klaus are watching at things) a mávat ručičkama....

...a možná pro tyto chvíle přišel na svět :-)

PS: pátek: 2:30, 5:00, 6:30, 7:30, 9:00, 10:30 a 10:50, 12:00, 14:00, 16:00, 18:15... a den ještě nekončí...

A bylo jaro...

Teploměry dneska soutěžily o zápis do Guinnesovky... Dokonce i k nám na Devítku dorazilo  nedočkavé jaro o týden dřív. A když má žena navíc muže s velkým M a syn tátu s velkým T, tak se dopoledne může po náročné noci dospat a pak může začít den jak malovaný! 

Zamířili jsme s Tondou na velevýlet do Kobylis za sestřenkou Klárkou a její prenatálkou Pralinkou (vylíhne se v dubnu). Po hodinovém lokání kobyliského čerstvého vzduchu jsme se přesunuli do Podviní a pokračovali v lokaci vzduchu ještě v doprovodu tety Terezy a její čtyřleté růžovky (v kombinaci s fialovou... a ta kabelka s kočičkou! wow!) Marjánky. A hned mé první sezení na lavičce u pískoviště (Marjánka tam pekla pizzu přece) s další maminkou přineslo ovoce: kontakt na osvědčenou hlídací paní.

Moje jízda tramvají Aneb Za dobrotu na žebrotu

Nedělala jsem si před povitím potomka žádné velké iluze o cestování s kočárkem Prahou, ale dokud člověk sám nevyrazí, ví prd. Zvlášť, když je ten člověk netrpělivá a nevyčká poslušně na nízkopodlažní spoj... to se pak dějí věci! Na tomto místě bych chtěla poděkovat tomu blonďatému mladíkovi (to máme mládež!) za jeho dobrotu (na žebrotu).

Vida mě zmatečně pobíhat s kočárkem po zastávce Divadlo Gong při příjezdu kýženého spoje, sám se nabídl s pomocnou rukou....

Věnovala jsem mu ten nejvřelejší úsměv a navigovala ho, kde má náš teréňák-náklaďák (Peg Pérego, Classico) uchopit. Šel první, stoupal po schodech, kočík už stál na ploše tramvaje, když v tom se dveře zavřely. Jeho vyděšený pohled prozrazoval, že neměl v úmyslu cestovat směrem k Palmovce... k pobavení dalších tramvajových přísedících. Mladík to vzal naštěstí s nadhledem, mohu další kočárkové závoznice uklidnit, neodradila jsem ho od dalšího napomáhání, jen prý do budoucna bude pomáhat při nástupu u předku kočárku, nohama na zemi, a při vystupování u jeho (kočárku) zadku.

Zamávala jsem ochotnému chlapci vesele z okýnka a ujížděli jsme s Tondou směrem k cíli. Jenže co se nestalo. Když jsme přijížděli k naší destinaci a já předpisově dvakrát zazvonila na řidiče, rozhlédla jsem se kolem... prázdná tramvaj. Vůz zastavil. Prázdné nástupiště... vykukovala jsem ze dveří a už v duchu začala filosofovat na téma: boží mlýny melou. Asi pojedeme taky o zastávku dál... v tom si mě všiml opodál stojící gentleman a kočárek jsme spolu snesli. A příběh má happy end: gentlemana tramvaj do nechtěné dáli neodvezla. Howg.

3820! Přísavník prospěšný a dojnice de luxe

11. březen 2012 - 3820 g, 49 cm

Kontrola u paní doktorky: 3820 gramů! (pro podpoření úžasu a potlesku připomínám porodní Toníkovu podváhu 2380)... Toník nechť se zove přísavníkem prospěšným a jeho matka dojnicí super de luxe! Bůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů!

Spánková deprivace a japonské učení

Musím ještě chvíli přemýšlet (Děda Lebeda)

Nedávno jsem četla o pochodu japonského vojska za 2. světové války. Třičtvrtě hodiny chůze, čtvrt hodiny spánku. A aby neztráceli čas, lehli si přesně v místě, kde udeřila 45. minuta nohama směrem k cíli trasy... podobně to aplikuju ve sladké válce s naším Tondou.

Osmihodinová mateřská denní šichta = 3 hodiny kojení, 1 hodina přebalování, 2 hodiny konejšení a uspávání a laskání, 2 hodiny posilování psychomotorického vývoje (tj. hraní) ve stavu Toníkovi bdělosti. (...velmi zhruba, s trochou literární licence... ještě taky převlékání, opakované převlékání, koupání etc...)

Člověk by řekl (no, vlastně to by asi nikdo ani neřekl :-), že zbývá krásných osm hodin na péči o vlastní tělo a ducha a osm hodin na spánek... Spánek (a zdaleka ne osmihodinový) jest rozparcelován do úseků mezi poskytováním prsu a je pochopitelně podmíněn spánkem Tondy. A tak, co nenaspím v noci, snažím se poctivě (aspoň částečně) dospat přes den.

Jenže! Toník má nepředvídatelné biorytmy a nedá se nikdy s jistotou říct, kdy usne, na jak dlouho a jak hluboko. Takže si připadám jako ten japonský bojovník. Když na mě jde spánková krize, číhám na moment jeho propadu do REM.... a když to přijde, ať jsem kde jsem, ať mám rozuklízeno, rozvařeno, rozepsaný rozhovor... uprostřed rozházených a rozdělaných věcí a činností se skládám na nejbližší možnou horizontální podložku a (obrazně řečeno) nohama směrem ke spícímu tvorovi se pokouším usnout... (často však marně)

...OJASUMI NASAI... dobrou noc!.

Měsíčník a první úsměv

Největší dosavadní pecka v Tondově podání: ÚSMĚV!

Slavíme tvůj první měsíc na světě, Toníčku. A místo, abychom obdarovávali my tebe, dal jsi hned po ránu dárek ty nám - první nesmělý, ale zřejmě opravdu cílený úsměv! 

Za odměnu jsme ti pak nad postýlku instalovali kolotoč s oběšenými zviřátky... a na rozdíl od prvního pokusu před týdnem, kdys je hrdě ignoroval, jsi tentokrát toho pejska, kravičku, kočičku a cosi čtvrtého ve velmi nerealistickém ztvárnění bedlivě pozoroval. Každý den zázrak :-)