Co přivezla a odvezla Tatra 148

Tatrovka od skřítka se schovává pod peřinou

Křik. Pláč. Hysteráček. Pár bezesných nocí. Tři páry rudých očí po ránu. Jako novinářka cítím zklamání, nic z toho se nekonalo. Drama by se bývalo psalo líp. Jako matce se mi však hruď dme pýchou. Jako matka jsem se právě křiku, pláče, bezesných nocí a rudých očí bála. Dudlík je pryč. Ticho po pěšině...

 Den D nastal v neděli 21. září, kdy byl Toník v ZOO se sousedy a my mohli přestavět jeho pokojík a smontovat novou velkou postel, s níž byl celý bod zlomu spojen. V komoře už v krabici na svou příležitost pár týdnů čekala oranžová Tatra 148...


Dudlík mezi pičičmundy

Nově přestavěný pokojíček

Toník byl již pár týdnů předem informován, že zanedlouho dostane velkou postel pro velkýho kluka, ale že do té velké postele se už nenosí dudlík, takže přijde dudlíkový skřítek, dudlíky si vezme s sebou do dudlíkového muzea, ale nechá mu za ně dárek. Co by sis přál? "Auto. Velkýýý. Tákhle velký."

"Já kuk velkej, budu mit velkou postel, pšijde kšítek, veme dudu dva, donese auto, velký, tákle!" vykládal Toník každému na potkání. No, hezky se ti to povídá, synu, ale až to přijde, asi to taková sranda nebude... táhlo mi pokaždé hlavou. Už jsem začínala být nervózní, nesmíme to odkládat...

Neděle. Toník v Zoo. Vyklízíme, vysáváme, vytíráme. Ondřej montuje. Já valím na koloběžce pro nové povlečení. Čas běží. Skřítek to všechno musí stihnout, než se Toník vrátí, nesmí být spatřen. Uf... schovat dudlíky do krabice s uschovanýma pičičmundama vzpomínkama na minulost... stíháme tak tak. Toník se vrací.

Usínání bez dudlíku (ve školce už dudlík neměl pár měsíců, doma zatím na spaní furt)

Sukces!

Vbíhá do pokojíčku. Vidí velkou postel. Jé. Přibíhá k posteli. Pod peřinou vykukuje Tatrovka. "Jééé, mámo, táto, kókéj." Sukces. Echm. No, tak si pohraje s Tatrovkou, naobědvá se, ale pak dojde na první lámání chleba. Odpolední spánek. "´kšítek dudu vzal. Já velkej kuk." Zalízá synek pod peřinu. Usnutí, pravda, trvá dlouho, žužlání přece jen účinně zklidňovalo, Toník je rozdováděný z nové hračky, nového pokojíčku... ale ani slza, žádný další dotaz na dudlík. A ve dvě chrní. Večer pak usíná jako každý jiný den (v poslední době má teda uzávěrku mezi devátou a desátou, dřív to nějak nejde, inu, soví geny po matce), nuda nuda šeď šeď.

Druhý den to nesměle zkusí: "Já chcu dudu."* "Vždyť víš, že už je má skřítek. Donesl ti přece tu Tatrovku." "Jo, ahá, mámo, já kuk velkej!" A spí.

A na závěr malé provolání: Ať žije dudlík! V naší rodině představoval samá pozitiva a jistoty. A zbavit se ho nakonec bylo skutečně o dost jednoduší, než by byla případná amputace ucumlaného palce :)

* malá lingvistická zajímavost: Když Toník něco nechce, říká "nechci", když něco chce, říká "chcu", jeho moravsko-česká bilingvnost se projevuje tímto způsobem, ale těžko říct, proč zrovna takto. A typicky české slovo "koukej", které já, holka z Moravy fakt nepoužívám, říká po hanácku: "kóké".