Hysterie... Balkony se otvírají

Skákání v blátivých kalužích, cesta ze školky

 Ve chvíli ticha (na nadechnutí) slyším otvírající se okna a balkony. Periferním pohledem vidím postavy, které vykoukly, aby překontrolovaly, jestli to je spíš na sociálku, nebo rovnou na policajty. A můj zrudlý, zasoplený, uslintaný, uslzený, umatlaný syn řve a řve a řve.

Začalo to jako úplně normální ráno, jen o něco dříve probuzené. Výprava do školky. "Buma. Pa já né." (Doma, pryč nepůjdeme) tvrdil sice urputně, ale to on tak někdy zkouší a pak celej veselej a žhavej startuje svoji motorku (už jsme přestali jezdit s kočárkem) a vyrážíme směr školka. Ne tentokrát.

Dělal ofuky, ale vyčural se, spořádaně se vykadil a snědl snídani (müsli s jogurtem). Potud dobrý. Ale pak to začalo... scéna při svlékání pyžámka, scéna při oblékání...

Tím probudil i chudáka tátu.

První outdoor sleeping

Scéna při čištění zubů... scéna při obouvání... slzy jak hrachy... Co budeme dělat? Nic, prostě ho naložím výjimečně zase na kočárek, venku se to zlomí. Jo, snad jo. Tonda fasuje do každé ruky gumového medvídka a jedeme...

Sbor rozespalých "haló"

Jedeme chodbou domu. Řve! Nechtěný budíček sousedům... Zhluboka dýchám. To bude dobrý, to bude dobrý, na vzduchu se uklidní, hysterka. Vyjíždíme před dům... Toník řve... slízá z kočárku... lehá si na zem.... řve a řve a řve. Beru ho do náruče. Propíná se jak luk, řve. "Bumůůů, bummmůůů."  Počítám zvolna do deseti. Toník se mi vysmekne. Běží ke zvonkům a než stihnu zareagovat, prozvoní několik sousedů nebožáků... Z telefonu slyším sbor rozmrzelých a rozespalých "haló? kdo tam." "Promiňte, to je omyl, to můj malý syn, promiňte."

Easy rider

Toník lomcuje dveřma. Je celý slizký, rozmatlal si medvídky po tvářích, ruce ulepené. Utírám ho. Zdá se, že to polevuje. Vzlyká. Už jsem to málem vzdala, ale zklidnění je povzbuzující. Naložím Toníka na kočárek a valíme do školky. Čeká je Bambiriáda, to si přece nenechá ujít...

Rezignace

Ujedeme ještě kousek cesty a hysterák začne na novo. Sliz, slzy, pot, zrudnutí, sliny, sopel. A hlavně řev.

Řev špatně poráženého tura na jatkách.

Beru tura do náruče. Řve. Otvírají se okna a balkony domů na našem sídlišti. Sedám si vyčerpaná se synem v náručí uprostřed cesty. Kapitulace. "Tak jdeme domů, do školky půjdeš v pondělí, ano?" "Jo." Řev ustane jak mávnutím kouzelného proutku. Slzy ještě ze setrvačnosti kanou. Ale je klid. Ticho. Slyším tlukot vlastního srdce (no to je blbost, ale znáte ten pocit).

Vracím se rezignovaně s hysterikem vyděračem domů. Překopávám všechny pracovní plány. A mám obavy. Velké obavy. Milovaná školka, do které už od února chodí bez větších potíží, školka, do které se těší, o které vypráví se stala nenáviděnou institucí? Co budu dělat? Tohle nebylo kňourání a pláč při předání tetě ve školce, který utichá, sotva zavřu dveře, tohle byl jateční řev, hurikán mezi dětskými pláči...

V pondělí ráno nemůžu dospat, úzkost, co bude, mi svírá hrudník. Toník vyspává do půl osmé. Jsem k němu jak milius. "Půjdeme do školky?" ptám se přiškrceným hlasem. "Jó!" řekne zvesela, jakoby se nechumelilo. Ranní defekační rituály, svlékání oblékání, dentální očista, snídaně, obouvání... startujeme motorku. A hurá do školky...  a druhý den zase a znova. Někdy radši, někdy méně radši, ale v pohodě. Dodnes nechápu, co se ten pátek stalo...

Howg.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Poznámky pod čarou: 

Imaginární hry
Na doktora: "Haló, haló, tady já, hava boí, jo jo, pop (pojď)." Volá nemocnému tátovi, mámě, babičkám komukoliv, kdo je ochoten s ním hrát, sanitku. Ta s houkáním přijdete. Nemocný nastoupí a je odvezen do nemocnice.
Na občerstvení. Rozváží imaginární jídlo a pití, zajede vám pro cokoliv, přiveze.
Mazání krémem. Dělá, že mačká z tuby krém a maže oběť po rukou, po hlavě, kde se oběť mazat nechá.
Opravář. Čehokoliv. Nejraději ale své motorky. Když jedeme venku, občas z ní sleze, zatváří se vážně a začne ji opravovat. Šroubuje, bouchá (imaginárním) kladivem nebo zkouší "píp" je-li funkční elektronika.

Ke konci května začal docela skládat věty, konečně. Nejsou to žádné lingvistické zázraky, ale je znát posun. "Já, ho´ky, pán a paní, tam byli." "Tady já né já tam já ´am (sám), máma né." "Mamo, bombon, posim, dje." Naučil se stanici Bílá labuť, kterou aplikuje na jakoukoliv jinou zastávku tramvaje. Rozeznává barvy, ale červená stále zůstává "stát" a zelená "jet" a černá "tma". Říká bílá a modrá. Každý den nové slovo. Počítá do tří. Jakmile je toho víc, většinou řekne "pět".

- Od června zkoušíme nechávat Tondu přes den i přes odpolední spaní bez plíny. Zatím dobrý. Sucho.
- Tonda má "first bike". Scéna odmítání helmy, ale hrozba, že first bike vrátíme, nebo prodáme funguje. Už se nebrání.
- Kadění bylo nějakou domu za bonbon, teď už to nevyžaduje. Obava, že mu to zůstane a bude žádat bonbón ještě na vlastní svatbě za provedenou stolici se naštěstí nepotvrdila.
Spí pravidelně odpoledne cca dvě hodiny, od jedné do tří.
Večer půl devátá až devátá. Vyžaduje písně nebo povídání o autu.
Nejlepší seriál: Prasátko Pepina.