Smíchu přibývá, spánku ubývá...

Pozoruji nepřímou úměrnost mezi četností Toníkových úsměvů a penzem denního spánku. Ačkoliv je miminkovský smích pecka nejpeckovatější, na nevyspanou matku někdy působí jako škodolibý výsměch (ale nakonec ji stejně vždycky rozněžní a dostane). Smíchovec chvíli pochrupne v šátku, chvíli v kočárku, ale že by zabral na hodinku dvě, aby se mu usadily myšlénky a aby nechal spočinout nebohou matku, to ne!

Tichý obdivovatel Železné lady

Už jsem málem zapomněla, jaké to je, sedět na sklápěcí židličce a koukat na film na velkém plátně. Ve středu jsme s Tondou absolvovali "bejby bio" v kině Aero. Každou středu v deset promítají dospělácký film pro rodiče s dětmi s osvětlením. Tak jsme s Tondou vyrazili na Železnou lady. Byla to sázka do loterie: Bude spát? Bude řvát?

Cestou do Aera slibně usnul... a vydržel spát celou první třetinu filmu (druhou třetinu strávil u prsu, pak se slastně podělal, v přísálí byl přebalen a zbytek filmu nechal mámu shlédnout uvelebený v šátku). V naší řadě (uprostřed sálu v širší chodbičce) bylo pět dalších maminek s kočárky s nemluvňaty, na boku hlediště na dekách a polštářkách posedávali další rodiče s dětmi o něco staršími, ty během filmu dělaly o poznání větší rutyku, než naše miminka. Ale s tím se tak nějak počítá... film by nahlas a hlavně: byl s titulky. A v dalších řadách posedávali důchodci. A bylo to krááásnéééé....

Sláva nazdar výletu...

Radost až na kost

Pochod Lysá - Čelákovice. Jarní neděle s letními teplotami. Naši rodinu doprovázeli "černí hajzlové", bratři v triku, buer a adromelech, Tutor a Krutor, Luděk a Jeník. 

Tonda túru absolvoval střídavě v kočárku a v šátku, po celou dobu byl buď fascinován přírodními scenériemi, případně jejich zvuky, pachy a obrazy absorboval ve spánku. Užil si i kojení a přebalování v plenéru...

Jen večeři v Čelákovicích U Bohuslavů (tedy U Pračuráka, jak místní prý říkají věhlasnému řezníkovi, který má ordinaci hned vedle restaurace) zpestřil svými decibely, dožaduje se tak taky řízku, co má máma...  

Žroutův ukníkaný čas

...mám pocit, že poslední týden nedělám nic jiného, než že kojím. Zvláště ranní a dopolední hodiny se vyznačují obzvláště velkohubou a mlaskavou lačností Mlékožrouta. 

A zbytek času je pak vyplněn (krom krátkých spánků) hladovým vřískotem, předhladovým kníkáním, hlučným (chlapáckým?) a zápašným vylučováním zbytků nestráveného zkonzumovaného materiálu (včetně metanu)... Ale NAŠTĚSTÍ pár desítek minut po konzumaci, kdy dávka mléka v jeho organismu zabírá jaksepatří, má pan Antonín i chvíli na to se krásně smát, dívat se na věci (Antonin, Kim IrSen a Václav Klaus are watching at things) a mávat ručičkama....

...a možná pro tyto chvíle přišel na svět :-)

PS: pátek: 2:30, 5:00, 6:30, 7:30, 9:00, 10:30 a 10:50, 12:00, 14:00, 16:00, 18:15... a den ještě nekončí...

A bylo jaro...

Teploměry dneska soutěžily o zápis do Guinnesovky... Dokonce i k nám na Devítku dorazilo  nedočkavé jaro o týden dřív. A když má žena navíc muže s velkým M a syn tátu s velkým T, tak se dopoledne může po náročné noci dospat a pak může začít den jak malovaný! 

Zamířili jsme s Tondou na velevýlet do Kobylis za sestřenkou Klárkou a její prenatálkou Pralinkou (vylíhne se v dubnu). Po hodinovém lokání kobyliského čerstvého vzduchu jsme se přesunuli do Podviní a pokračovali v lokaci vzduchu ještě v doprovodu tety Terezy a její čtyřleté růžovky (v kombinaci s fialovou... a ta kabelka s kočičkou! wow!) Marjánky. A hned mé první sezení na lavičce u pískoviště (Marjánka tam pekla pizzu přece) s další maminkou přineslo ovoce: kontakt na osvědčenou hlídací paní.

Moje jízda tramvají Aneb Za dobrotu na žebrotu

Nedělala jsem si před povitím potomka žádné velké iluze o cestování s kočárkem Prahou, ale dokud člověk sám nevyrazí, ví prd. Zvlášť, když je ten člověk netrpělivá a nevyčká poslušně na nízkopodlažní spoj... to se pak dějí věci! Na tomto místě bych chtěla poděkovat tomu blonďatému mladíkovi (to máme mládež!) za jeho dobrotu (na žebrotu).

Vida mě zmatečně pobíhat s kočárkem po zastávce Divadlo Gong při příjezdu kýženého spoje, sám se nabídl s pomocnou rukou....

Věnovala jsem mu ten nejvřelejší úsměv a navigovala ho, kde má náš teréňák-náklaďák (Peg Pérego, Classico) uchopit. Šel první, stoupal po schodech, kočík už stál na ploše tramvaje, když v tom se dveře zavřely. Jeho vyděšený pohled prozrazoval, že neměl v úmyslu cestovat směrem k Palmovce... k pobavení dalších tramvajových přísedících. Mladík to vzal naštěstí s nadhledem, mohu další kočárkové závoznice uklidnit, neodradila jsem ho od dalšího napomáhání, jen prý do budoucna bude pomáhat při nástupu u předku kočárku, nohama na zemi, a při vystupování u jeho (kočárku) zadku.

Zamávala jsem ochotnému chlapci vesele z okýnka a ujížděli jsme s Tondou směrem k cíli. Jenže co se nestalo. Když jsme přijížděli k naší destinaci a já předpisově dvakrát zazvonila na řidiče, rozhlédla jsem se kolem... prázdná tramvaj. Vůz zastavil. Prázdné nástupiště... vykukovala jsem ze dveří a už v duchu začala filosofovat na téma: boží mlýny melou. Asi pojedeme taky o zastávku dál... v tom si mě všiml opodál stojící gentleman a kočárek jsme spolu snesli. A příběh má happy end: gentlemana tramvaj do nechtěné dáli neodvezla. Howg.

3820! Přísavník prospěšný a dojnice de luxe

11. březen 2012 - 3820 g, 49 cm

Kontrola u paní doktorky: 3820 gramů! (pro podpoření úžasu a potlesku připomínám porodní Toníkovu podváhu 2380)... Toník nechť se zove přísavníkem prospěšným a jeho matka dojnicí super de luxe! Bůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů!

Spánková deprivace a japonské učení

Musím ještě chvíli přemýšlet (Děda Lebeda)

Nedávno jsem četla o pochodu japonského vojska za 2. světové války. Třičtvrtě hodiny chůze, čtvrt hodiny spánku. A aby neztráceli čas, lehli si přesně v místě, kde udeřila 45. minuta nohama směrem k cíli trasy... podobně to aplikuju ve sladké válce s naším Tondou.

Osmihodinová mateřská denní šichta = 3 hodiny kojení, 1 hodina přebalování, 2 hodiny konejšení a uspávání a laskání, 2 hodiny posilování psychomotorického vývoje (tj. hraní) ve stavu Toníkovi bdělosti. (...velmi zhruba, s trochou literární licence... ještě taky převlékání, opakované převlékání, koupání etc...)

Člověk by řekl (no, vlastně to by asi nikdo ani neřekl :-), že zbývá krásných osm hodin na péči o vlastní tělo a ducha a osm hodin na spánek... Spánek (a zdaleka ne osmihodinový) jest rozparcelován do úseků mezi poskytováním prsu a je pochopitelně podmíněn spánkem Tondy. A tak, co nenaspím v noci, snažím se poctivě (aspoň částečně) dospat přes den.

Jenže! Toník má nepředvídatelné biorytmy a nedá se nikdy s jistotou říct, kdy usne, na jak dlouho a jak hluboko. Takže si připadám jako ten japonský bojovník. Když na mě jde spánková krize, číhám na moment jeho propadu do REM.... a když to přijde, ať jsem kde jsem, ať mám rozuklízeno, rozvařeno, rozepsaný rozhovor... uprostřed rozházených a rozdělaných věcí a činností se skládám na nejbližší možnou horizontální podložku a (obrazně řečeno) nohama směrem ke spícímu tvorovi se pokouším usnout... (často však marně)

...OJASUMI NASAI... dobrou noc!.

Měsíčník a první úsměv

Největší dosavadní pecka v Tondově podání: ÚSMĚV!

Slavíme tvůj první měsíc na světě, Toníčku. A místo, abychom obdarovávali my tebe, dal jsi hned po ránu dárek ty nám - první nesmělý, ale zřejmě opravdu cílený úsměv! 

Za odměnu jsme ti pak nad postýlku instalovali kolotoč s oběšenými zviřátky... a na rozdíl od prvního pokusu před týdnem, kdys je hrdě ignoroval, jsi tentokrát toho pejska, kravičku, kočičku a cosi čtvrtého ve velmi nerealistickém ztvárnění bedlivě pozoroval. Každý den zázrak :-)