Štědrý den, malý muž a bílá (vel)ryba

Mám bílou košili, tu co jsem už měl na našich svatbě, ta je v pohodě. Ale přes ni takovou červenou vestičku. Připadám si nesvůj, grrr. Táta mě odnese do obyváko-kuchyně, kde zpocená máma vykřikuje od sporáku: "Hurá, jo! Jo! Nezdrcla se!" Voní to tu pečenejma bramborama, pak něčím, co jsem ještě nejed´ a taky jehličím, co znám z lesa. A blikají tu malý vohýnky. Tak tohle asi bude ten štědrej večer.

To, co se nezdrclo, je prý holandská omáčka. Máma ji vyráběla poprvé v životě a furt chce od táty znovu a znovu slyšet, jak teda se jí to povedlo, že se to nezdrclo nebo nepřiškvařilo nebo já nevím co ještě. Servíruje candáta. Normální lidi prý jedí kapra, ale naši musí mít něco extra furt. Máma kapra totiž nemá moc ráda, prý je to většinou bláťák. Fuj. To bych taky nejed. Bláťáka...

Bílá ryba 

Obalej mě do nepromokavé jídelní pláštěnky, posadí na můj oblíbenej jídelní trůn a na misku dostanu brambory a kousky té bílé ryby. Brambory znám, ty jsou jistota mňam, takže nejdřív vyjím brambory. Mňam. Ale už tam zbejvá jen to bílý... hm... tak leda ale teda kousek no... safra, není to špatný. Je to dobrý. Je to výborný! Neudržím se a dělám hodně hlučný "ham" a naši se smějou. 

Když všichni dojíme, těším se, že už budu lozit a bude sranda s hračkama, ale máma vytahuje takovou třínohou věc a šroubuje na to foťák a uklízejí na stole a staví na stůl to jehličí a táta mě křečovitě drží a křečovitě se směje na mámu a ta si hraje s tím foťákem... a pak k nám přiběhne. Křečovitě se směje. A pak to cvakne. A pak znovu. A znovu. A furt to prý není dobrý...  pak ji to naštěstí přestane bavit.

Cave, Kryl, Brel, Vysockij a želvičky

A na zemi je hromádka barevnejch balíčků. A já to můžu rvát a trhat a žmoulat a vypadávají z toho gumový hračky krásný barevný a je to paráda, jé! Jsou do vaničky, ale na suchu jsou taky dobrý. A pak ještě chci rvát další balíčky, ale to mě už naši odstrkujou, prý bych jim to zničil.

A tak si hrajem a máma má radost z jedné hrozně moc tlusté knížky s černovlasým chlápkem na obalu, pak pustí písničky, co prý zpívá ten pán, má hlubokej hlas a vůbec to není nic veselýho, ani nevím, jestli se mi to líbí, nebo ne. A táta dostal lístky do divadla, na balet! Chápete to!? Balet. A jmenuje se to podle tří chlápků s kytarama. A táta má radost. A už je slyším, jak plánujou, že mě vopustí, že mě bude hlídat babička, protože máma prý půjde na ten balet s tátou. Ale tak jo, brečet kvůli tomu nebudu. Aspoň zatím ne.

Pak mě svlíknou, sundají mi plínu - jé, to mám rád... a napouští mi velkou, ano velkou vanu! A už tam na mě čekají všechny ty věci, co byly v balíčkách. Lodička, želvičky, síťka, plovací kroužky. Tak cákám a snažím se utopit želvu. A naši jsou tam se mnou. Takže Štědrej den - dobrý!

Veselé Vánoce na čtyřech kolech

"Vosedláme mýho forda, na pár hodin zmizíme, máma, táta, já jsem Tonda, kam pojedem nevíme!" Už od června se těším, až tenhle (lehce pozměněný) hit od Garáže zrealizujeme. Náš druhoruký ford však v garáži oddaně čekal, až si řiditel Ondřej obnoví řidičské schopnosti. A je to tu! Na Boží hod jsme ho vosedlali.

Ještě před rokem bych nevěřila, o kolik levelů mohou životní komfort jedné rodiny zvednout plechy na kolečkách. Cestování vlakem nebo busem mi nikdy nevadilo, i když přiznávám, že když někdo nabídl auto-svezení, neodmítala jsem... ale šlo to. Ale když se nám 1. února zrozením pana Antonína změnil život, změnily se i okolnosti takového vlako-buso cestování. 

Hysterie a šílenství

Dřívější drobné stresy - jak se co nejúsporněji sbalit, kdy včas vyrazit, kam si v narvaném vlaku sednout - nabobtnaly do velestresů, které vedly k hysterii či šílenství: jak co nejúsporněji sbalit jídlo, plíny, náhradní oblečení, náhradu náhradního oblečení, hračky, lahvičky... kdy včas vyrazit s pokud možno přebaleným, nakrmeným a oblečeným panem Antonínem a všemi kufry a batohy a kočárkem...  jak se s tím vším nalodit do vlaku a jak z kupé pro rodiče s dětmi narvaného bezdětnými cestujícími alespoň tři vyhodit, abychom si mohli rozložit bivak. Uf. 

Noci před podobnými výjezdy se mi zdály sny o hadech (mé nejděsivější noční můry). Po probuzení začalo pobíhání, dobalování, oblékání, převlékání, to vše za neúprosného tikotu hodin... deset minut před chvílí, než ručičky ukázaly čas, kdy je nutno vyrazit na metro, abychom stihli vlak do Vlašimi/do Blanska, či kamkoliv jinam, jsem pravidelně propukala v pláč (nebo alespoň v hysterický třas), že to stejně nestihneme... 

Ford fikus

V červnu se můj sen o čtyřech kolech, která by nám usnadnila cestování, přiblížil skutečnosti. Zakoupili jsme v bazaru vůz. Ford Focus, zvadný Fikus. To jsem však netušila, že budeme ještě půl roku podstupovat vlakové martýrium. 

Červenec: Ondřej v garáži forda nastartuje a zase ho uspí. 

Srpen: Můj táta forda provětrá při nákupu v Ikee.

Září: Ondřej si rozmrazí svůj deset let nepoužívaný řidičský průkaz.

Říjen: Svatba. Ondřej absolvuje zkušební jízdy s kamarádem Karlem. 

Listopad: Ondřej vybírá autoškolu pro cvičné jízdy.

Prosinec: Ondřej absolvuje čtyři cvičné jízdy s instruktorem, několik cvičných nočních jízd ztichlou Libní a jednu delší cvičnou jízdu s mým tátou. Skóre: Jedno urvané zrcátko a jedna vybitá baterie.

25. prosince se neuvěřitelné stane skutkem.

V klidu balím, nehledím s tlukoucím srdcem k hodinám, je mi jedno, jestli se věci vejdou do jednoho batohu, nakládáme i jídelní židličku (máme přece kombika), Toníka oblékám jen nalehko... V 9:35 startujeme a vyrážíme na první cestu. Za příbuzenstvem do Mělníka. A druhý den za babičkou a dědou do Vlašimi, v pohodě a s písní na rtech sbaleni na dva dny! Vivat fikus, vivat náš pan řiditel Ondřej!

Odstávka prsovodu

...tady někde začíná láska k lahvi... 

Včerejší kojenec dnešním odkojencem. K desetiměsíčnímu výměsíčí (podle vzoru výročí) jsem synkovi nic nedarovala. Naopak. Vzala. Dnes poprvé nedostal své ranní snídaňové pr(es)so. 

Už nějaký ten pátek jsem zachovávala jen tohle poslední kojení. Přiznávám, že z dosti sobeckých důvodů... prodlužovalo mi ranní spánek, nebo alespoň poležení. Spokojenec Toník už dlouho není na mé hrudi závislý. A v posledních dnech už asi byla dost bída, co ze mě vycucnul, tahal mi bradavku jak dědek řepu, takže fakt, že jsem ho k 1. prosinci odřízla od zdroje ani tak nezamával s ním, jako se mnou.

Just a memory... 

On si ráno pochutnal na dvoudecáku sunaru z flašky a já? Celý den jsem měla pocit, že se mi prsa nalívaj jako v oněch dobách kdesi na počátku... nalívaly se mi nostalgií...

Částečně tak chápu matky, pro který je tak těžký se od svých nasávajících dětí odtrhnout, že je kojí ještě dlouho a dlouho a dlouho a předlouho, protože to vědomí, že už svoje dítě nebudete mít nikdy tak fyzicky blízko je prostě smutný. Většinou sice tvrdí, že nemohou přestat, protože se s tím odmítají smířit jejich ratolesti, ale já myslím, že se s tím prostě odmítají smířit samy mámy. Chápu ten pocit. Kojení je chvíle, kdy má matka svoje dítě opravdu, ale opravdu jen a jen pro sebe, a je to krásný.

Ale... bylo to krásný a bylo toho dost.

Sbohem a flaška!

............................................................................................................................................................
News pod čarou: Antonín už většinu jídla pojídá vlastníma rukama, ranní ovoce nakrájené na kousky žmoulá drsným jazykem a svými osmi zuby, pokud nemá kupovaný oběd ve skleničce, tak kousky mnou uvařených brambor, těstovin, mrkve nebo třeba i lístky špenátu bere do prstů a krmí se sám. K večeru mu ubývá sil, takže krmení kaší přijímá většinou z povděkem.

Zlehka držen za ruce páchá kroky, ujde i pochod z obyváku do ložnice. A začíná nebezpečně dosahovat vyšších a vyšších polic.

Mudrující zpráva od Mudry: 71 cm/8,3 kg. Inu, byť je Antonín prvoligovým žroutem, který se nezastaví ani před citronem, dobře nám, chlapec, spaluje :) Prý mu klidně máme přidat, když loudí, obezita mu zatím nehrozí.