Plaváček, povstalec a ponocný

A od té chvíle stojí skoro furt (17. září)

Táhne mu na osm měsíců. A dnes se pokusil o první kroky. Bylo to sice jen takové vachrlaté vykročení, ale pokud půjde jeho vývoj podobným tempem jako dosud, k oltáři na svatbu mě odvede on... 

No, doufejme, že ne. Jen ať se plazí, jen ať si stoupá (když narazí na cokoliv, oč se dá vytáhnout), na to je teď náš byt docela připravený, ale na chození nejsem ještě připravená já. Jen si, Toníku, pěkně zpevňuj páteř, jen si posiluj nožičky, ale ještě nikam nechoď, prosím!

Plaváček a žabička

Ve čtvrtek byl potřetí v plavání a líbí se mu tam čím dál víc. Tentokrát s ním byl Ondřej. Stejně jako já si tak musel najít svůj přístup ke společnému recitování říkanek a zpívání zpívanek, z těchto kolektivních cvičení jsme měli vždycky hrůzu... Ale když člověk vidí, jak to Toníka baví, tak nakonec tu Kalamajku a Pec nám spadlu s ostatními rodiči falešně dětem do rozplavby zapěje... Kupodivu se Toníkovi líbí i v páře, to ale určitě nemá po své matce, která se do svých pětadvaceti dusila kdekoliv bylo nad 40 stupňů (kouzlo saunování jsem objevila až na stará - a chřadnoucí - kolena).

Horší je to s domácími večerními koupačkami, když se totiž nepovede pana Antonína přes den přivést alespoň třikrát do řádného limbu, pak je večer tak vyčerpaný (z toho všeho lezení, vstávání, sedání), že od podávání kaše, přes koupání až po oblékání a čištění zoubků (osm!) jen řve únavou... výhodné naopak je, že usíná, sotva se dotkne poštáře.

Z Deníku nezdárné matky

A máme tu opět příspěvek z Deníku nezdárné matky. Nezdárná matka přitvrzuje a může za to - nikdo jiný  než - démon alkohol, ale ten přírodně kvašený. Prohibice (Toníčku, ano, září toho roku bylo v Česku lihuprosté, neboť lidé padali jak hrušky otráveni metylalkoholem po požití různého množství panáků pančovaného alkoholu šmrnclého tímto jedem) se naštěstí nedotkla vína, což je pro tvou matku (když už si to teď odkojí v šest večer a pak až v sedm ráno) opět (vedle kávy) základní palivo...

Vinobraní, Máchalka

Takže nezdárná matka s tvým nezdárným otcem a nezdárnými strejdy Luďkem a Janem vyrazili na vinobraní na Máchalku, což je sympatická malá vinice v našich industriálních Vysočanech. Sotva jsme stačili přechutnat pár vzorků, už nás odsud hnali (páteční část vinobraní končila v nepochopitelných osm hodin večer)... nejdříve jsme s tebou (již nakrmeným večerní kaší a pokojně spícím pod teplou dekou v kočárku) chtěli jet rovnou domů. Chtěli. Ano!

Pak ale kdosi - kdo to jen byl, kdo nás svedl na scesti!? - zavelel: Na vyhlídku! A s nakoupenými vzorovými lahvemi Pinot Noir a Supreme (Vinařství Salabka - HOSANA!) jsme se šli dívat na noční Vysočany. Krása. A naše podroušená čtveřice ti, milý synu, zpívala samé krásné ukolébavky (Žiletky, Leviathan, Máma táta a další). A ty jsi spal a spal a spal... ranní povinnosti na sebe naštěstí vzal tvůj nejhodnější táta...

Povstání ozubeného mamánka

První tango v Paříži

Bála jsem se dne, kdy bude Toník řvát při mém odcházení jak na lesy a hrachy se mu budou koulet po tváři... A je to tu. Jistě, je s tím spojený i velmi silný vjem lásky, ale věšení na nohy nepatřilo nikdy k mým láskudokazujícím favoritům. Ani v roli matky mě to příliš neoblažuje.

A tak se mé odcházení v posledních dnech mění v kruťárnu. Tondovy slzy mě předevčírem málem zlomily ke zrušení rozhovoru na poslední chvíli. Babička(moje maminka) mi to ale rozmluvila. Uf... Dobře. Zlá matka odchází za prací a dítě řve... Naštěstí se ukazuje, že můj milovaný a milující během deseti minut péče někoho jiného láskyplného na svou krutou matku zapomíná :)

Love, actually

Společenský veselý lidi milující Toník se mění v mamánkovského uplakánka asi i kvůli zubnímu porostu, který si razí cestu dásněmi. Roste mu jeden zub za druhým. Venku jich je šest a další bílé tečky jsou připraveny v podhoubí. Je to sedm a půl měsíční zubatá pila. Naštěstí s růstem ostrých tesáků zatím nejsou spojené probrečené noci, "jen" nerudné, rozlítostněné půldny, ale ohroženy jsou i ty zbytky kojení, které všežravému Toníkovi ráno a v podvečer ještě dopřávám. Když je do sosání soustředěně zabraný, pak je jeho technika tak vybroušená, že zuby nevadí, ale jak se zapomene, cítím se v ohrožení. Co když jednou fakt hryzne?!

PS: A mamánek také povstal. Poprvé si stoupnul opřen o sedadlo v hale De Gaullova letiště v Paříži (o Paříži příště), v posledních dnech se začal plazit po nábytku a stoupat dle libosti. Takže jdu pomalu koupit boty.

Hororová manikúra ve Stromovce

"Nechej psaní a otevři si nehtové studio. Tvou specialitou může být dětská manikúra - nehty do krvavě ruda," odlehčila stromovkové drama jeho svědkyně Eliška. Odehrálo se na záchodě zdejší restaurace a jednotlivá dějství doprovázel křik, ryk, řev, pláč a několik hysterických záchvatů. Ale nakonec nebylo tak zle.

MODEL. Focení pro časopis (na snímku s cizí matkou i nematkou)

Takové příjemné mateřské matiné ve Stromovce (17. srpna) to bylo (mj. Toník poprvé v houpačce pro mimina, která vypadá jako takové zápasnické vytuněné slipy)... slunce kleslo, večerní rituály se přiblížily, a tak se chystáme rozejít do svých domovských končin.

"Ještě si skočím na záchod." Osudová věta.

Nechávám Tondu s Eliškou a namířím si to na toalety. Ještě než vejdu slyším kopání a ryk. Na dámských záchodech je asi tak čtyřletý kluk, který poněkud nedočkavě čeká na svou maminku, která za prostředními dveřmi koná potřebu. Chlapeček pláče, vztekle buší jí do dveří, občas si zuřivě kopne. Otvírám dveře od vedlejšího záchoda, vcházím, zavírám, zamykám, usedám... pláč i ryk venku sílí, bušení pokračuje i na moje dveře... jede mi hlavou obraz děsivé budoucnosti tohoto vzteklého období u Toníka...

DORT. Antonín zapůjčen k focení pro časopis CityBee

"Otevřete ty dveře, otevřete ty dveře." 

Ozve se zvenku hysterický křik a bušení. Zatrne mi. S kalhotama na půl žerdi otvírám... "Vy jste mu tam přivřela ruku, on nemá prsty, šmarjá nemá prsty, vy jste mu přibouchla ruku!" řve matka kruté obvinění, ze synova hrdla se ozývá řev smrtelně zraněného zvířete a moje srdce se chystá vyskočit a spáchat sebevraždu. Třesu se a jen opakuju, že jsem mu tam přece nemohla ruku přibouchnout, že to přece není možný, protože jsem nezabouchávala silou a přes odpor a ty dveře jsou lehké plechové... pak zmlknu, protože to nemá cenu, jen bezradně stojím a zpytuju svědomí... a ptám se, co mám dělat, jak mám pomoct...

Pod proudem vody se naštěstí ukáže, že prsty jsou všechny...

"Má stržený nehet, úplně stržený nehet, strhla jste mu nehet, zavolejte doktora, kde je doktor," pláče nešťastná matka. Mé srdce se stále chystá k sebevraždě, je mi do mdlob, představuju si bolest strženého nehtu! Jak jsem mu to udělala? Jak se to mohlo stát? To musí strašně bolet...

Jdu ven za Tondou. Blekotám směrem k Elišce, že jsem udělala něco hroznýho na záchodě. Nechápe. Jdu k baru, abych se zeptala na doktora. A půjčuju dezinfekční sprej. V tom vychází maminka se synem. Uslzená, roztřesená. Eliška se chopí konverzace se sprejem v ruce. "Ukažte? Co se mu teda stalo?" Matka: "Má úplně celej nehet pryč." Eliška postříká prst doličný dezinfekcí. "Ale nemá, podívejte, nehet tam je, má ho jen odtrženej a tady nahoře trochu štíplou kůži, z toho byla ta krev." Matka chvíli nevěřícně kouká, pak si sáhne a skutečně nahmatá nehet. Z mého srdce padá kámen těžké viny vraha malých dětí...

Kluk odmítá zmrzlinu, ale už nebrečí. Jeho mamince se vrátila do obličeje barva a pokouší se i o úsměv. Úleva. Odcházejí. Já se ještě trochu třesu. "Ty vole, takhle jsem tě ještě neviděla, bylas úplně bílá, totálně bílá," komentuje to Eliška. "Takhle hysterickou jsem si tě ani nedovedla představit."

No jo... Rekapituluju si scénu. Kluk nejspíš při bušení na matku fakt nechal ruku v mých dveřích a jak jsem je zaklapla, nechal tam kus nehtu. Měla jsem si dát víc pozor, když tam bylo děcko... furt se mi hlavou honí pocit viny.

Raskolnikove, jak já ti rozumím!

Trochu to ze mě padá až večer doma, když si dám pivo. Ale stejně. Milé matky, slibuju, že v přítomnosti vašich dětí raději vůbec nebudu zavírat dveře!

Howg.

PS: Tonda Hot News
Má všechny nehty.
Od 29. srpna tři zuby (trocha nerudnosti, žádný pláč, uf)
Od poloviny srpna (6 a půl měsíce) má sporťák. Impulsem byla cesta do Paříže. Ale přesedlal do něj natrvalo. Objektivně je to dost brzo, ale Toník hlubokém kočáru už odmítal ležet (pokud zrovna nespal, což se stává jen zřídka a na krátko), jen pořád seděl a koukal a namáhal si záda. Sportovní, lehoučký, kompaktní Navigton Cadet prošel zkouškou ohněm v Paříži... Toník je v něm blaženej, hlavně má pořád všechno pod kontrolou (o tom příště)
V Paříži se rozlezl, už střídá nožky a rychle se přesunuje z místa na místo