Pět dní bez sebe Aneb Úplné bezdětí

Poslední pusa, pápá a zavírají se za námi výtahové dveře. Přes okýnko ještě zahlédnu zaražený výraz svého syna, odvrátím radši hlavu a nadechnu se. Rozdejchám to. Na pět dní bez sebe. My bez tebe, ty bez nás. Radostí bez sebe z představy nekonečného spánku a flámování po znojemských vinárnách. A steskem chvílemi bez sebe... no, to trochu přeháním :)

Stalo se to 19. července... 

Ten zaražený výraz s otazníkem v tvých očích, synu, se ukázal býti pouze decentně-teatrálním pokusem, jak odjezd rodičům kapánek znepříjemnit. Sotva se za námi zavřely dveře výtahové šachty, stali jsme se pro tebe šumem a fukem. Podle "ememesek" a "esemesek", kterými nás babička zásobovala po celou dobu našeho čistě partnerského pobytu ve Znojmě, bylo zřejmé, že nejen, že netrpíš a nestrádáš, ale dokonce se výsostně bavíš a po rodičích ani nevzdechneš. Ani haf!

"Krásně papá. Spinká jak andílek. Pořád se chechtá...." Takové líčení pohodové bezrodičového pobytu až skoro uráží mé mateřské city. A to, že ke svým citoslovcům brrrm, vzzzz, frrrrr, kuk, ham a zatím asi jedinému pokusu o slovo "´kuju" ani za dlouhých pět dní nepřibylo "máma", přičítám didaktickému selhání penzionované učitelky-babičky. Polehčující okolností jí budiž snad jen původní aprobace - matematika/fyzika.

Zatímco Toník se cachtal v bazénku na balkóně, vozil se v dvoukoláku, houpal na houpačce na zahradě, chodil po návštěvách, nebo se tahal s babičkou po hospodách, my ve Znojmě jsme vyloženě trpěli...

Víno, víno, víno, víno, víno (vítězové degustace: sylvánské zelené, cabernet sauvignot - barrigue)

Zjištění, že pan "Kaplan" (vinárník od Kaplana) jest archeolog, o jehož objevu druhé "věstonické" Venuše měl Ondřej před čtyřmi lety článek v rubrice věda.

Setkání (a spití) se znojemským Japoncem Pavlem, který se v Německu před 16 lety seznámil s Japonkou, odjel s ní do země vycházejího slunce a každý rok v létě se na pár týdnů vrací do Znojma po stopách svých starých časů a kamarádů... a hlavně se napít u Kaplana.

Osobákem do Vídně na kávičku k Hawelkům a na wiener schnitzel.

Desítky kilometrů ve vedru v nohách na moravské i rakouské straně (Šobes, Šatov, Hardegg).

A hlavně pětkrát vyspávání do "vytracena" jako za mlada (bezdětna)...

Zjištění:


Křivka vývoje stesku po dítěti vzrůstá s počtem bezdětných dní (občas vystřelí po pár skleničkách vína, po rozněžnění se ememeskou od babičky z pískoviště či z jiné atrakce - echm, tahala ho taky dost po hospodách, babička flamendr! - nebo pozorováním jiného roztomilce přibližného věku a vzrůstu). Čím blíže setkání, tím urputnější pocit stýskání. A když se vám do cesty zpět k milovanému pižďuchovi motají samé objížďky, těšení až fyzicky bolí... konečně. Blansko. Cesta k bytovce mých rodičů, kteří mají syna v držení. Cesta výtahem do pátého patra... otevření dveří... odkládám tašky na zem a vrhám se na syna. Úsměv! Otvírám náruč: Toníčku, dej mi pusu! A Toníček? Decentně se usměje. Stáhne za šňůru domovní telefon a telefonuje. Pak mi sluchátko předá a jde si pro motorku.

Ale po chvíli přijde. A pusou mi zaprdí do výstřihu... (nejvyšší projev lásky!)