Nešť to více Aneb Pohádka o kropenatém Toníkovi

Byl jednou jeden kropenatý Tonda. První tečku na bříšku mu objevil tatínek v pondělí ráno před Silvestrem. Druhá vyskočila asi hodinu poté. A pak naskakovaly další a další... nejvíc zasažena byla místa nejintimnější.

Nejhorší na celých neštovicích byla izolace. Nebo teda aspoň na těch, které prodělal Pantonín. Jináč byl průběh mírný a hladký. Zvýšenou teplotu měl na čelní omak (ani to nestálo za trápení prdelky teploměrem) jen dva první večery. A vůbec se nedrápal. Buď měl velmi nesvědivou formu, nebo skvěle zafungoval fenistil. Dostával ho orálně ve "stříkačce" namíchaný se šťávou z kompotu, doslova na tom ujížděl. Orální blaho! 

Jinak byl náš marod celých 10 dní veselej, jen malinko unavenější, kdyby nebyl tečkovanej, tak by nikdo nepoznal, že je nemocen. 

Příznakem choroby pana Antonína byla jeho větší přítulnost

Ale ta izolace. Silvestrovská párty se smrskla na komorní večírek bezdětných kamarádů, kteří si nechali od matek vyhledat v očkovacím průkaze razítko, že neštovice prodělali. Kamarádi s dítětem předčasné nakažení neriskovali.

Ta izolace! Deset dní byl Tonda bez jiných dětí. Nikdo z kamarádů přiměřeného věku ještě neštovice neprodělal a o umělé nakažování nebyl v našem okolí zájem.

Ta izolace. Na vzduch jsme chodili každý den, Toník se vozil na kočáru jako pán. A za těch deset dní poněkud zlenivěl. 

Chodili jsme jen na open-air plochy bez vyššího výskytu jiných osob. Žádné hřiště, žádné pískoviště. A vyřadilo to z normálního běhu i zásobování naší domácnosti, neb se s Tondou pochopitelně nedalo jít ani na nákup (hlady jsme neumřeli, pochopitelně jsme nakupovali bez Tondy, ale najednou si člověk uvědomí, jaké to je omezení).  

Ale podtrženo sečteno: Neštovice byla vlastně vůbec první Toníkova regulérní nemoc. A né moc nemoc. A má to za sebou!

A vzhůru poprvé do školky. A o tom příště.

PS: Slovník stále velmi omezený. Nově přibyla "babí" a "dědý". Věty: "Mami, hop." (Mámo, vezmi mě do náruče), "Táto, ťap, ťap, hamí." (Táto, skoč mi pro piškoty).

Zde je však na místě hovořit o Toníkově genialitě, takže bych vyzdvihla především zručnost, jak staví kostky, věže, podivná auta ze stavebnice, co dostal od Martina a Ilony k vánocům, jak pije ze skleniček a hrnků, jak jí vidličkou, jak krájí svým dětským nožíkem. Jinak i emocionální stránka se prohlubuje, pusinkuje zvířátka, krmí auta, dává pít panáčkům, objímá (Tondo, udělej mi klíště), líbá až vášnivě.

A rozchodil se. Kromě neštovicového vození v kočárku je jinak schopen ujít kilometr i dva, celkem svižně (což je pochopitelně pojem relativní).