Krotitelé duchů 2013

Ať žijí duchové, Blansko

Uáááááá. Ve dvě ráno nás probouzí srdcervoucí křikopláč. To tu už měsíce nebylo. Zvedám se na posteli, mám pocit, že mi ten ryk probodává mozek od ucha k uchu. Vstanu. A mátožím směrem ke zdroji těch znepokojivých decibelů. V koutku u postýlky lehce svítí "bludička". Dítě řičí. Slzy tečou. Dudlík nepomáhá, pochovat nepomáhá, hladit nepomáhá, zazpívat nepomáhá. Přenáším tedy synka do naší postele. Pláč neustává a ruka ukazuje na těžko zaměřitelný bod na stropě...

Po chvíli rožnu (ano, já rozžíhám, co jiní rozsvěcují) lampičku. A křik ustane! No výborně. Nechám lampičku svítit. Zavírám oči... ale něco tu nehraje. Necítím pravidelný a klidný dech svého syna, cítím napětí. S přemáháním odklopím asi tak tunové závaží víček a otočím k synkovi hlavu. Má široce otevřené oči a hledí zase do jednoho bodu na stropě. 

Podporuji jedině sportovního ducha, Tonda Panenka

Jsem skeptik, materialista, bezvěrec, přízemní tvor, který ducha vnímá jen jako slovní obrat či obraz, ale tváří v tvář synovi s očima dokořán hledícíma na jeden bod na stropě mi přejede po zádech mráz... závan chladu...

No nic, jdu zavřít okno. 

Ale Toník zase propukne v usedavý pláč. Ukazuje rukou ke stropu. Pak se posadí a začne si strhávat spací pytel (pro bezdětné - nejde o spacák, doma nepěstujeme outdoor, je to spací vak pro odkopávající se děti). Slézá s postele. Přestává plakat. A táhne mě za ruku z ložnice ven. "Kam chceš jít?" Ručička ukazuje ke dveřím ložnice, za nimi chodba... zase ten závan... stojím s rukou na klice od ložnice a na pikosekundu, dobře, možná i na několik vteřin se zarazím. Co bude za dveřmi? Kdo?

Materialista ve mně zvítězí. Nebuď blbá a otevři. Otvírám dveře do předsíně. Toník stojí na prahu. "´ma." (tma), konstatuje. Otočí se a jde zpátky k posteli. Vyškrábe se na postel. Lehne si a dá se znovu do pláče. Tentokrát ručička ukazuje ke stěně. Za stěnou je kuchyně. Pláče, obličej hraje hororovými stíny úzkostných grimas.

Co je v kuchyni? Kdo? 

V krátkých intervalech nadechnutí mezi vzlyky mě začne rukou vystrkovat z postele... Chce mě shodit? Vzlyká a souká ze sebe: "Máma. Tóto. Hamí. Ňam. Máma. ´ma. Tadý." No jo! Konečně to mému napůl spícímu mozku dochází. Překládám si jeho slova: Mami, mám žízeň (nebo hlad?) a chuť na mléko, prosím, byla bys - sakra už ale doprčic - tak laskavá a šla tou tmavou chodbou tam do kuchyně a přinesla mi už konečně tu flašku!!!

Jaká bude první noc v novém bytě? Zatím jen denní zátěžový test

Vstávám a mátožím se do kuchyně. Vracím se s lahvičkou mlíka. Toník obřadně vyndává dudlík, obemkne s rozkoší rty kolem savičky a začne lačně pít. Po pár minutách lahvička spadne vedle polštáře, Toník zašátrá po dudlíku, vloží do pusy. A usíná. 

Duchové jsou pryč. 

Zhasínám. 

Dobrou noc.   

PS: Ondřej ráno k duchařské historce: "Ještě, že se to nestalo první noc v novém bytě."





......................................................
Vývojové novinky telegraficky:
O zásadní slovo "máma" se slovní zásoba (asi půl roku po slovu táta) rozšířila 22. října. Další nová slova: ´ma (tma), babu (pískoviště, bábovičky, hřiště), kák (kvák), hafí (krtek)
Celkem obratně pije z kelímku a hrnku.
Začal zručně /znožně?/ kopat do míč.
Leze po žebříku na skluzavku.
Skládá jednodušší puzzle sám bez pomoci.
Nočník kategoricky odmítá.
Orientuje se v bytech obou prarodičů i v novém bytě (zatím holobytě) najde bez zaváhání koupelnu (rád si myje ruce).
Vyžaduje alespoň jednou denně promítání Krtka nebo Maxipsa Fíka. Krtka emocionálně prožívá.
Spí jednou denně po obědě cca 90 až 120 minut. Večer usíná kolem půl deváté, budí se kolem půl sedmé.
Navazuje velmi krátkodobé nezávazné vztahy na pískovišti, někdy doprovázeny i dotykem (malá).
Tři dny byl sám u babičky a dědy ve Vlašimi. Ode dneška (10. listopadu) je na prázdninách v Blansku.