Krotitelé duchů 2013

Ať žijí duchové, Blansko

Uáááááá. Ve dvě ráno nás probouzí srdcervoucí křikopláč. To tu už měsíce nebylo. Zvedám se na posteli, mám pocit, že mi ten ryk probodává mozek od ucha k uchu. Vstanu. A mátožím směrem ke zdroji těch znepokojivých decibelů. V koutku u postýlky lehce svítí "bludička". Dítě řičí. Slzy tečou. Dudlík nepomáhá, pochovat nepomáhá, hladit nepomáhá, zazpívat nepomáhá. Přenáším tedy synka do naší postele. Pláč neustává a ruka ukazuje na těžko zaměřitelný bod na stropě...

Po chvíli rožnu (ano, já rozžíhám, co jiní rozsvěcují) lampičku. A křik ustane! No výborně. Nechám lampičku svítit. Zavírám oči... ale něco tu nehraje. Necítím pravidelný a klidný dech svého syna, cítím napětí. S přemáháním odklopím asi tak tunové závaží víček a otočím k synkovi hlavu. Má široce otevřené oči a hledí zase do jednoho bodu na stropě. 

Podporuji jedině sportovního ducha, Tonda Panenka

Jsem skeptik, materialista, bezvěrec, přízemní tvor, který ducha vnímá jen jako slovní obrat či obraz, ale tváří v tvář synovi s očima dokořán hledícíma na jeden bod na stropě mi přejede po zádech mráz... závan chladu...

No nic, jdu zavřít okno. 

Ale Toník zase propukne v usedavý pláč. Ukazuje rukou ke stropu. Pak se posadí a začne si strhávat spací pytel (pro bezdětné - nejde o spacák, doma nepěstujeme outdoor, je to spací vak pro odkopávající se děti). Slézá s postele. Přestává plakat. A táhne mě za ruku z ložnice ven. "Kam chceš jít?" Ručička ukazuje ke dveřím ložnice, za nimi chodba... zase ten závan... stojím s rukou na klice od ložnice a na pikosekundu, dobře, možná i na několik vteřin se zarazím. Co bude za dveřmi? Kdo?

Materialista ve mně zvítězí. Nebuď blbá a otevři. Otvírám dveře do předsíně. Toník stojí na prahu. "´ma." (tma), konstatuje. Otočí se a jde zpátky k posteli. Vyškrábe se na postel. Lehne si a dá se znovu do pláče. Tentokrát ručička ukazuje ke stěně. Za stěnou je kuchyně. Pláče, obličej hraje hororovými stíny úzkostných grimas.

Co je v kuchyni? Kdo? 

V krátkých intervalech nadechnutí mezi vzlyky mě začne rukou vystrkovat z postele... Chce mě shodit? Vzlyká a souká ze sebe: "Máma. Tóto. Hamí. Ňam. Máma. ´ma. Tadý." No jo! Konečně to mému napůl spícímu mozku dochází. Překládám si jeho slova: Mami, mám žízeň (nebo hlad?) a chuť na mléko, prosím, byla bys - sakra už ale doprčic - tak laskavá a šla tou tmavou chodbou tam do kuchyně a přinesla mi už konečně tu flašku!!!

Jaká bude první noc v novém bytě? Zatím jen denní zátěžový test

Vstávám a mátožím se do kuchyně. Vracím se s lahvičkou mlíka. Toník obřadně vyndává dudlík, obemkne s rozkoší rty kolem savičky a začne lačně pít. Po pár minutách lahvička spadne vedle polštáře, Toník zašátrá po dudlíku, vloží do pusy. A usíná. 

Duchové jsou pryč. 

Zhasínám. 

Dobrou noc.   

PS: Ondřej ráno k duchařské historce: "Ještě, že se to nestalo první noc v novém bytě."





......................................................
Vývojové novinky telegraficky:
O zásadní slovo "máma" se slovní zásoba (asi půl roku po slovu táta) rozšířila 22. října. Další nová slova: ´ma (tma), babu (pískoviště, bábovičky, hřiště), kák (kvák), hafí (krtek)
Celkem obratně pije z kelímku a hrnku.
Začal zručně /znožně?/ kopat do míč.
Leze po žebříku na skluzavku.
Skládá jednodušší puzzle sám bez pomoci.
Nočník kategoricky odmítá.
Orientuje se v bytech obou prarodičů i v novém bytě (zatím holobytě) najde bez zaváhání koupelnu (rád si myje ruce).
Vyžaduje alespoň jednou denně promítání Krtka nebo Maxipsa Fíka. Krtka emocionálně prožívá.
Spí jednou denně po obědě cca 90 až 120 minut. Večer usíná kolem půl deváté, budí se kolem půl sedmé.
Navazuje velmi krátkodobé nezávazné vztahy na pískovišti, někdy doprovázeny i dotykem (malá).
Tři dny byl sám u babičky a dědy ve Vlašimi. Ode dneška (10. listopadu) je na prázdninách v Blansku.

Pět dní bez sebe Aneb Úplné bezdětí

Poslední pusa, pápá a zavírají se za námi výtahové dveře. Přes okýnko ještě zahlédnu zaražený výraz svého syna, odvrátím radši hlavu a nadechnu se. Rozdejchám to. Na pět dní bez sebe. My bez tebe, ty bez nás. Radostí bez sebe z představy nekonečného spánku a flámování po znojemských vinárnách. A steskem chvílemi bez sebe... no, to trochu přeháním :)

Stalo se to 19. července... 

Ten zaražený výraz s otazníkem v tvých očích, synu, se ukázal býti pouze decentně-teatrálním pokusem, jak odjezd rodičům kapánek znepříjemnit. Sotva se za námi zavřely dveře výtahové šachty, stali jsme se pro tebe šumem a fukem. Podle "ememesek" a "esemesek", kterými nás babička zásobovala po celou dobu našeho čistě partnerského pobytu ve Znojmě, bylo zřejmé, že nejen, že netrpíš a nestrádáš, ale dokonce se výsostně bavíš a po rodičích ani nevzdechneš. Ani haf!

"Krásně papá. Spinká jak andílek. Pořád se chechtá...." Takové líčení pohodové bezrodičového pobytu až skoro uráží mé mateřské city. A to, že ke svým citoslovcům brrrm, vzzzz, frrrrr, kuk, ham a zatím asi jedinému pokusu o slovo "´kuju" ani za dlouhých pět dní nepřibylo "máma", přičítám didaktickému selhání penzionované učitelky-babičky. Polehčující okolností jí budiž snad jen původní aprobace - matematika/fyzika.

Zatímco Toník se cachtal v bazénku na balkóně, vozil se v dvoukoláku, houpal na houpačce na zahradě, chodil po návštěvách, nebo se tahal s babičkou po hospodách, my ve Znojmě jsme vyloženě trpěli...

Víno, víno, víno, víno, víno (vítězové degustace: sylvánské zelené, cabernet sauvignot - barrigue)

Zjištění, že pan "Kaplan" (vinárník od Kaplana) jest archeolog, o jehož objevu druhé "věstonické" Venuše měl Ondřej před čtyřmi lety článek v rubrice věda.

Setkání (a spití) se znojemským Japoncem Pavlem, který se v Německu před 16 lety seznámil s Japonkou, odjel s ní do země vycházejího slunce a každý rok v létě se na pár týdnů vrací do Znojma po stopách svých starých časů a kamarádů... a hlavně se napít u Kaplana.

Osobákem do Vídně na kávičku k Hawelkům a na wiener schnitzel.

Desítky kilometrů ve vedru v nohách na moravské i rakouské straně (Šobes, Šatov, Hardegg).

A hlavně pětkrát vyspávání do "vytracena" jako za mlada (bezdětna)...

Zjištění:


Křivka vývoje stesku po dítěti vzrůstá s počtem bezdětných dní (občas vystřelí po pár skleničkách vína, po rozněžnění se ememeskou od babičky z pískoviště či z jiné atrakce - echm, tahala ho taky dost po hospodách, babička flamendr! - nebo pozorováním jiného roztomilce přibližného věku a vzrůstu). Čím blíže setkání, tím urputnější pocit stýskání. A když se vám do cesty zpět k milovanému pižďuchovi motají samé objížďky, těšení až fyzicky bolí... konečně. Blansko. Cesta k bytovce mých rodičů, kteří mají syna v držení. Cesta výtahem do pátého patra... otevření dveří... odkládám tašky na zem a vrhám se na syna. Úsměv! Otvírám náruč: Toníčku, dej mi pusu! A Toníček? Decentně se usměje. Stáhne za šňůru domovní telefon a telefonuje. Pak mi sluchátko předá a jde si pro motorku.

Ale po chvíli přijde. A pusou mi zaprdí do výstřihu... (nejvyšší projev lásky!)

Zlom v lomu. Tonislav wassermannem

Prokletí z posledního kurzu plavání zlomeno. V lomu. Toník nalomen státi se plavcem.

Po čtyři podvečery horké mikulovské dolovené (nejnižší noční teploty nespadly pod 25 stupňů a denní se šplhaly až k nehorázným čtyřicítkám) byl Toník ponořený do kapaliny nadnášen silou, která se rovná váze kapaliny Toníkem vytlačené… (a taky mechanickým vzporem rodičovských rukou). V lomu v Mikulově.

Lom. Na netu se píše, že to je polotajné místo pro místňáky, jakmile by totiž prý počet koupajících vzrostl nad určitou hranici (numericky nestanovenou) pak by byl lom pro koupání zavřen. Turistům tak není radno… takže jsme se maskovali za místňáky. A vzhledem k tomu, že jsem během znojemsko-blanensko-mikulovské dovolené plynule vklouzla do mého rodného nářečí, není čeho se bát. "Přišli sme se normálka vykópat. Déte nám tady u stánka jednu sodovku. Šak my vám tu zavazet nebudeme, Mikulováci, ne? Se vendem. Okurek sme si donesli vlastní. Večer přelézneme kivéčko sylvánka a veltlínka a až padne sómrak dáme spíš červené barik. A pak zababušíme do něčeho lehónce tepléšího."

Dokonalé mimikry fungují. Ondřej totiž většinou mlčí (a když mluví, mluví poměrně neutrálně)... Echm, po pravdě řečeno, nikoho náš původ ani trvalé bydliště nezajímá. 

No, takže zpět k Toníkovi, ne? 

První den v první minutě začal řvát už na břehu, což korespondovalo s jeho náladou v posledních lekcích plovacích kurzů pro batolata. Po několika minutách se ale osmělil a byl ochoten smočit se po kotníky a sbírat šutříky. Další snad desítku minut trvalo než se dal přesvědčit a nechal se usadit na svůj žlutý nafukovací vodní trůn. Po dvou minutách chtěl ale vystoupit a zase se popelil - dá se ve vodě popelit? - dobře, tak pinožil po kotníky. Pak tam se mnou popošel po kolena. Pak po prdýlku… pak si ho převzal pan otec a já odešla zakoupit osvěžení do občerstvení. A pivem v ruce stojím na vysoké hraně lomu, ze které místní chlapci skáčou do kalné vody (na plátně mozkového pozadí se mi promítají všichnji paraplegici, s nimiž jsem se v životě setkala... tak doufám, že tu vodu tihle kluci fakt dobře znají) a koukám! Táta s Toníkem vyvádí ve vodě, Toník řičí blahem tak, že se rozléhá na celý lom… 

Druhý den je Toník z počátku kapku nesmělý, ale když se osmělí, užívá si to. A třetí den sotva palec smočí v teplé, pročurané (psové, lidé, děti) stojaté vodě malého lomu výská radostí. A čtvrtý, poslední mikulovský den sotva vodu vidí, táhne nás k ní a ani na sekundu nezaváhá. A nechce ven. Zuby drkotají, rety modrají... 

Vydrží mu to?

S Kohouty Tomášem a Ristínem (díky facebooku jsme se zde setkali nejen s nimi, ale i s rodinou kamarádky Moniky, která nás do lomu navigovala. Díky!)

..................

PS pro fajnšmekry:

RŮSTOVÉ A PSYCHOMOTORICKÉ A ŘEČOVÉ NOVINKY 

Sporý slovník rozšířen o první skutečné slovo používané na správném místě ve správný čas: ´KUJU (čti Děkuju)

Stále dobře naladěn, mrzutost se dostavuje jen s únavou, se zmožením či nevymožením si sušenky.

Spí přes den už většinou jen jednou kol pol. Noci klidné. V průměru od půl deváté do sedmi, někdy déle.

Jí všecko (a nejraději sám, koordinace stále lepší a lepší, jí lžičkou, vidličkou poměrně zručně). Pije jak duha. 

Váží 11 kiláčů.

První pokusy s nočníkem neúspěšné... začal se ho bát... dnes po dovolené nočník znovu přistaven v obýváku, koketerie, seznamování... uvidíme.

Běhá (pokud lze hovořit o běhu)

Rád si čte. Před usnutím sedí v postýlce, dudlík v tlamičce a čte si. Fascinují ho těžké stroje... odkud ten gen přišel, nechápu.

Poškozený a traumatizovaný mladistvý A.V.

Skrytou kamerou: 27. 04. 013, 23:49

Z protokolu Sociálního odboru pro Prahu 9 ve spoluprací s policií Prahy 6: Poškozený mladistvý Antonín V. (nar. 01.02.2012) byl dne v sobotu 27. 4. 2013 vystaven nešetřivému zacházení osobami svých rodičů Lenky V. a Ondřeje V. Tito byli viděni v Dejvicích (Praha) na náměstí Kulatého jak stojí s poškozeným spícím v kočárku modrém v nekřesťanskou hodinu 23:49 na zastávce tram.

Z výpovědí pachatelů. Lenka V. doznala, že je matkou poškozeného Antonína V. a že se spolupachatelem Onřejem V. převáželi spícího poškozeného z Dejvic do Vysočan v sobotu v noci. Zúčastnili se bytové akce u Lucie F. (těhotná!) a Petra V. (otec plodu), kde se požíval alkohol a jarní zámotky "se vším možným", jak doznali pachatelé. Mezi zúčastněnými byla i matka třileté Sofie B. Lenka B., polehčující okolností pro tuto jest, že tuto nechala doma s otcem. Pachatelé přivezli na místo bytové akce poškozeného prý ještě veselého, hravého a bdělého. Pak byl tento odklizen do ložnice Petra V. a Lucie F. v kočárku za účelem spánku. V takto nevhodných podmínkách stísněného kočárku musel poškozený vydržet nehybný a spoutaný kšírami až do konce bytové akce. "Dala jsem mu tam flašku," uvedla Lenka V. Zaprotokolováno.

Zločin a trest

Infraview: 28. 04. 013, 00:16

Z výpovědi Ondřeje V. plynnne, že ve 23:30 poškozeného spícího vynesli z ložnicové místnosti ven. Meteorologové se shodují, že byla bouřka a lilo jak z konve. "Ale potáhli jsme ho igelitem," doznal Ondřej V. Poškozený byl dále traumatizován kodrcáním po dejvické dlažbě. Dále poškozený byl traumatizován třicetiminutovou jízdou tramvají. Tato byla přetopená a prudce osvětlená. Další traumatizace poškozeného mladistvého následovala poté co byl vynešen z vozidla. Podle meteorologických záznamů stále lilo jako z konve a byla bouřka. K další traumatizaci došlo v bytě pachatelů. Poškozený byl násilím vyrván z kšírů a přenesen do svého klecového lůžka. Nekoupán. Nemyt. Chrup nečištěn. Nepřevléknut. Nepřebalen.

Z důvodů výše popsaných je pachatelům navržen trest odnětí poškozeného a svěření do péče prarodičům v klidném prostředí města Blanska. Toto na dva dny, pá - ne 3. až 5. květen. Pachatelé budou posláni do přeškolovacího detenčniho zařízení v Boskovicích.

Vyřizuje Štruncová, v. r.

Tony Spud a jeho pos.. prostěradlo

Spud. Krycí jméno našeho syna

Druhé jméno Antonína budiž Spud. Scéna jako z Trainspottingu. Byl tak spokojený a šťastný, když mohl celé nedělní ráno se svými roditeli blbnout v obří hotelové posteli v Olomouci, až si samým blahem ulevil tak mocně, že to šlo z plíny ven. 

(Sobota, neděle 20. a 21. duben Olomouc
Festival akademického filmu. Hlava rodiny zde moderovala diskusi o očkování, tak jsme se vypravili na výlet celá rodina...  

Zásadní události:

Na večeři v olomoucké hospodě jsem si diagnostikovala (xeno)kinderfobii... Toníka udrncala jízda po dlažbě olomouckých náměstí, tak jsme si chtěli užít jídla v klidu po celém náročném dni... zalezli jsme do hospody a už už jsem cítila vůni objednaného řízku, vůni pohody... když v tom dorazila rodinka. Rusky gavarící. Poněkud nabobtnalý pápa si objednal naráz čtyři černá piva a jedno po druhém mocnými loky upíjel. Submisivní maminka zobala salát. A do toho vřeštěl jejich tak čtyřletý málčik. Ale fakt vřeštěl! A kdykoliv zavřeštěl, a že to bylo skoro furt, měla jsem chuť mu zakroutit krkem. Strašně jsem si přála, aby ho otec uspal jedním z těch čtyř piv... ale tam až jeho výchovné metody (bohužel) nedospěly. Rychle jsme snědli řízky a vypadli, aby nedošlo v poklidné Olomouci k vraždě...

AFO FAMILY, foto: Eva Hobzová

Bylo tam leccos

A pak už byl večer. A noc. A krásné hravé ráno... kdyby se nepo... tím prostěradlem :) Ale tak na mimibazaru by mě mamči asi uklidnily, že šlo jen o trošku toho "pokakanýho štěstíčka". Na recepci jsme koktavě vysvětlili, jak malér vznikl, ale obávám se, že uklízečka pak stejně sdělovala hotelovému personálu něco o libůstkách páru z pokoje 25.... Když jsem totiž o den později volala, že jsem v pokoji zapomněla sukni, neudržela se recepční:

"Ano, paní uklizečka říkala, že tam bylo leccos... i sukně."

Howg

ZOOlomouc: Ploštice, mravenečník a turniket

Jestli jsem se někdy kriticky vyjádřila k čemukoliv v pražské ZOO, huba mě bolí a odvolávám to po návštěvě Zoo Olomouc. Ale z Tondova úhlu pohledu dobrý. I když exotická zvířátka to prohrála v souboji o jeho zájem s turniketem a plošticí. 

(Neděle 21. dubna) Olomoucká ZOO působí jako chudá, trochu neduživá příbuzná té pražské.

Chápu, že zdaleka nemá tolik prostředků a možností, jako Praha, ale když člověk vidí voliéru pro orla skalního velikostí připomínající spíš klec pro papouška, kterému majitel trošku dopřál, sevře se mu srdce. Tady jim asi visí na interní nástěnce motto: Neuč orla lítat.






ZOO TOP FIVE PODLE ANTONÍNA
1. turniket u východu 
2. pozorování ploštice na zídce 
3. rohlík 
4. mravenečník 
5. opice 

A když vejdete do zdejšího pavilonu opic, jakobyste se vrátili v čase do 80. let. Smrdí to tam jak ve vopičárně...

Ale dosti kritiky. Oni se určitě snaží... a hlavně, ZOO poskytla jeden z prvních pořádných výběhů našemu chodícímu superprimátovi Toníkovi. A když viděl opice, výskal radostí. Ale pak výskal ještě víc, když jsme odcházeli a on se mohl otočit v turniketu.

Nejdéle vydržel pozorovat mravenečníka (který chodil sem a tam na svých šesti metrech čtverečních) a ploštici (s neomezeným výběhem). Ale mezi kozami se bál...

Obešel já Telč

Jako zdatní rodiče-automobilisté (na dva tisíce kilometrů jen dvě škrábnutí, z toho pouze jedno na našem voze! a urvané zrcátko --- všechny události v podzemních garážích) jsme museli rozplánovat výlet, aby nám Toník nevytuhnul v autě tak, že pak dorazíme v osm do Prahy a on bude do jedenácti "vzpózet". Takže jsme po obědě v ZOO kolem třetí znavence naložili do auta a zatímco si dal odpoledního šlofíka, popojeli jsme na Vysočinu a dorazili do Telče.

Tam jsme syna další tři hodiny unavovali chůzí (sáhli jsme si na rekord o nejpomaleji obejité náměstí) a poznáváním světa (trávník, kašna, psové, zkoumání zaparkovaných aut, kol a motocyklů, rybníček - házení kamínků, ochutnávka zmrzliny, hospoda s živou muzikou apod.)... v osm jsme ho naložili do auta a sotva jsme vyjeli spal. ... a spal... a spal... a v deset byl z garáže přenesen do postýlky, třikrát kníkl a spal...


------------------
Dne 30. března (14. měsíců) začal Antonín chodit. Jakože regulérně chodit. Přešel po svých celý pokoj. A pak už nepřestal.
Zvládá jíst sám lžičkou a vidličkou (ačkoliv ne vždy donese do úst vše, co naložil).
Spí většinou dvakrát denně.
Chodíme znovu na "plavecký" kurz.
Rozumí suverénně "pokynům", aby něco donesl, podal, odnesl...
Zbožňuje psy.

Agent chodec (14 měsíců nepodmíněně)

Chodí! V sobotu poprvé Toník přeštrádoval celý pokoj, aby tátovi půjčil svou oblíbenou mašinku. A od té chvíle nový kousek opakuje jak cirkusové zviřátko. No, spíš jak oslík.. občas se zasekne, kecne a odmítne pokračovat. Ale je to tady! Vzhůru na nákup pořádného obutí.

Dnes, na apríla je to 14 měsíců, co s náma Toník je. Svých původních 2,3 kilogramu zčtyřnásobil. Netroufám si však vyčíslit, co se mezitím událo s jeho mozkem. Je to fascinující. Ještě před měsícem mi připadalo úplně nemožné, aby dal v puzzle kravičku do správného chlívku, teď s přehledem umístí ovci, koníka i trakař. A ještě v pátek to vypadalo, že kromě jednoho dvou nesmělých kroků se snad nikdy nerozchodí...

A sobota přinesla KROKY!

HUBA DENTATA

ZAHLENĚNÝ DO SEBE

Horečně brouzdám internetem a hledám nějaký relevantní odkaz pro termín "zub mimo řadu". Kromě maminkovských diskusí, z jejichž čtení by mi asi brzo vyrostl třiatřicátý zub, vyběhne jedno pdf z lékařských skript s fotkami děsivých anomálií! Šmarjá... ale ta bílá špička fakt vypadá, že roste někde uprostřed patra... 

VYMRAŽOVACÍ KROSNA

Uf. 

Druhý den vylezla i další špička Toníkovy další (kolikáté už, nemůžu se dopočítat) stoličky, a ukázalo se, že ta mimořadnost byl jen optický klam, pětka se klube jen kapánek nakřivo. Nic mimořádného. Toník se stále jeví jako úplně řadové dítě. Řadovka.

Zahleněný do sebe 

Ovšem nastydnul. A poprvé byl opravdu marod i s "teplotkou".

 A to přes veškerou pečlivou a vytrvalou imunizaci dle receptury profesora imunologie: pravidelná návštěva dětských koutků, jízdy mhd, dudlík - ústa, zem, ústa - a otužování (dobrá, konečně mi mohou ti, kteří mi od 1. 2. 2012 naznačují, že své dítě málo oblékám, říct: Já jsem ti to říkal/a)... 

ZA PRST. Nyní nejoblíbenější Tondův chodecký styl

Vymrazili jsme ho, chudáka. To je tak. To když jsme se v jeden nejmrazivějších dnů v roce rozhodli pro výlet na Českou Sibiř s Toníkem v krosně. Ty botičky na nožkách čučících ve větru ho halt moc nezahřály, slunce bylo ještě tak slabé... 

 Ale zatímco jeho chrchlání a zahleňování sebe samého i všeho okolo během čtyř dnů ustalo, já tuhle rýmičku od svého syna chytla a drží se mě to už 14 dní. Takže na tom receptu profesora Špíška zřejmě něco bude, budu se muset víc plazit dětskými koutky a ochutnávat cizí hračky, abych něco vydržela.

Ale Toník mi míchá lžičkou čaj a fouká do něj, takže to vlastně vůbec není tak špatný.


Hepčí!
--------------------------------------------------------------------------------------------------------
HOT NEWS: Toník zelegantňuje své první kročeje, výpady do prostoru stávají se častějšími a jistějšími, ale víc, než tři rychle samostatné krůčky zatím nedal. Ale už je většinu hrací doby na dvou, zvlášť, když drží hračku nebo jídlo, to se rád zapomene, že přední končetiny vlastně vůbec k opírání o zem nepotřebuje.

Během týdne vytunil skládání primitivního puzzle. Dřevěná zviřátka už zapadají do svých přihrádek. Mozek frčí až se z něho kouří. Gratulujeme úspěšným řešitelům.

Ale začal se probouzet už po šesté hodině a přestalo být pravidlem, že s lahví mléka ještě na hodinku či dvě usne. Snad bude nápomocen letní čas.


  

Homo erektus vs. Ještěři

Tonda stále dělá své první (po)kroky. Do prostoru. Bez drža. Stoj. Krok. Žuch. A my ho opustili. Poprvé na celou noc, ráno, ba i celé dopoledne. Jak se tak homo Antonius napřimuje, stává se velkým mužem, kterého je možno zanechati napospas. Napospas dědovi a babičce.

Vypravili jsme se (23. února) na derniéru muzikálu Ještěři, ke kterému texty písní sepsal náš rodinný kamarád Tomáš. A vypravili jsme se mimo Prahu. Až na dálný východ. Do Hradce Králové. A když už, tak už. Penzionek (s podivným jménem Amátka (sic!), nikoliv Amálka... má, prosím, nějaký Hradečák vysvětlení?) aji se snídaní...

V kuličkách, v herně na Letné

Antonín zůstal ve spárech prarodičů, kteří na víkend zavítali z ještě dálnějšího jihovýchodu (Blansko), aby si užili vnoučete a dopřáli jeho rodičům osamostatnění. Můj drahý, zbaven na cca dvacet hodin jha otcovství sebral odvahu a nastartoval našeho Forda Fikuse a vyjeli jsme vstříc sněhové vánici... cesta na Hradech však byla suchá. Jen místy mokrá. Ale nebudu unavovat líčením cesty z bodu A do bodu B.

V bodě B prima divadlo, nic, co by se čéku vrylo pod kožu, ale sranda... a naposled (derniéra). A pak pivo v Zeleném zákalu. Noc mimo domov, mimo akční rádius pana Antonína. Čekala jsem, co to se mnou udělá. Spala jsem jak dudek. A strašně se stydím... a jsem špatná, zlá a chladná matka - nestihlo se mi začít ani stýskat a už jsme byli doma...

Co je ovšem kruté, Tondova pomsta za můj chlad byla strašlivá... Ani po nás neštěk´ (nevzlyknul, nezaplakal, nezahysterčil)! Tvrdí babička s dědou. Ne ne ne. Jsem přesvědčena, že mi moji rodiče prostě tají, že Toník ráno, když zjistil, že nejsem doma, pronesl: "Máma, kde je máma? Já chci mámu! Miluji mámu! Ham!"

Tony and his Chicks (Elena, Laura, Mariana), Hradešín

Hot news k 9. březnu:

Plná huba zubů. Fotbalová jedenáctka, včetně tří prvních stoliček! Stále jen nesmělé pokusy o kroky, je nějakej bojácnej, chlapec, nechce se mu vrhat do prostoru...

A kromě toho Tonda tančí. Nejraději v sedě. A mimo rytmus. Ale jakmile zachytí tóny hudby, ocení ji kýváním doprava doleva (mollové tóniny) nebo dopředu dozadu (durové). A včera tančil během televizních zprávy dokonce i na fanfáru, kterou byl náš (nebo spíš jejich) nový prezident inaugurován... mně u toho do tance zrovna nebylo.

Malý krok pro lidstvo, velký krok pro Antonína

Tak se to stalo. V neděli (17. 2) při velkém úklidu. Táta Ondřej řádil s mopem v kuchyni, já v ložnici věšela prádlo, Toník mi je kousek po kousku podával. Pak zaregistroval nějakou lepší hračku, než mokré ponožky. Doplazil se ke štěrchátku (roz. chrastítku). Vzal je. Stoupl si a s napřaženou rukou se štěrchátkem vykročil směrem ke mně....

Udělal jeden, přesně jeden krok. Pak se zastavil. Rozhlédl. Zakolísal. A žuchl na koberec. Ale nasadil triumfální výraz. Včera to zopakoval v kavárně. Dál se zatím neodvažuje... Ale PRVNÍ KROK je za náma!

A spolu s ním se vyklubal devátý zub. Devítka... totiž pardon, čtyřka vpravo dole. Prodírání bylo asi bolestivější než u těch předchozích. Rozveselené dítě tu a tam propukalo v naprosto krutý pláč. Jako když luskne prstem. Ale žádné drama a bezesné noci.

Na zdraví!A jako další zaznamenání hodný nový um bych vypíchla přiťukávání hrnkem na zdraví. Toník v této činnosti našel (možná nějaké geneticky determinované) zalíbení. Když přiťukneme, zakloní se s blaženým výrazem smějící se lišky (viz Nešporův arzenál smíchu) v židličce a řehtá se. Nezbývá než ho pochválit, jak říká Ondřej, osvojil si sociálně velmi výhodnou dovednost.

Můj rok jinak. Rok s Toníkem

Tak je to rok. Rok, kdy jsem začala konečně nějakýmu mužskýmu říkat "miláčku" bez zadrhávání... rok přerušovaných nocí... rok úsměvů k nezaplacení... rok žgryndů, slintů, srágor, prdů, čůránek a blujanců... rok úzkostí i euforií... rok hry na mámu. Nebo to není hra? Toníku! Všechno nejlepší...



Díky svému drahému nejdražšímu muži za spolutvorbu pana Antonína a jeho spolupěstování... 

ROK

Oslavu svých prvních narozenin jsi měl v Blansku u babičky Zdeničky a dědy Václava. Sjela se celá nejezchlebovsko-němcovsko-jachanovská větev. Barevný dort s xichtem klauna jsi ale příliš neocenil. Naštěstí jsme ho ocenili my ostatní, byl moc dobrej.

Po dvoutýdenní jídelní krizi zase baštíš, co ti přijde pod ruku. Tedy... podrobuješ to podrobnému skenu a nejprve vždy vyjíš to, co vyhodnotíš jako nejlahodnější. Nejdřív šunku, pak chleba. Nejdřív maso, pak bramboru. Nejdřív banán, pak pomeranč, pak jabko. Nejdřív marmeládu, pak jogurt. Jen kaší ostentativně pohrdáš. Po několika hysterácích jsem se rozhodli pro pauzu. V březnu to zas zkusíme, třeba přijde k chuti.

Zkouším se - aspoň párkrát denně - koukat na svět tvýma očima. Čemu už rozumíš, čemu ne? Jsi schopen rozlišit třeba intenzitu vlastního pohlazení? Chápeš rozdíl mezi svým něžným "malá" a plácnutí do nosu s hrozbou vypíchnutí oka a zarytými nehty v tváři? A ten chleba, který skončil na zemi, ten jsi shodil schválně, nebo ti spadnul?

Máma maká, chůva chová

Někdy si v návalu práce, když tě hlídá Katka nebo Markéta, říkám, že napíšu nový slabikář. "Máma maká, chůva chová, táta? Telefonuje." Ale když seš s jednou ze svých hlídaček, já v ložnici píšu, tak slyším přes zeď samý smích a veselo, věřím, že je ti s nima dobře. A jednou, dvakrát týdně být na pár hodin bez mamky není snad taková pruda, jako být pořád jen s mamkou, ne? Natož, když přijede některá z babiček, to už je ti jasný, že budeš úplnej středobod vesmíru.

Když ti bylo půl roku, byl jsi MUDRami i širým okolím považován za rekordmana - rychle jsi seděl, rychle byl ozuben, rychle jsi povstal, rychle ses plazil... teď v roce kapánek jsi zpomalil. Můžeme tomu říkat láskyplně NORMALIZACE. Na první samostatné krůčky stále čekáme... ale ty to brzo dáš... proč bys to teď dělal, když si všude dolezeš a všude vyšplháš, ne?

AUTOnín Mobilní

Chvála konzumu. Toníku. Kvůli tobě - tedy kvůli našemu pohodlí s tebou - jsme v létě zakoupili vůz. A od zimy jezdíme. Náš řiditel je klidný, rozvážný a šikovný! Už jsme byli v Mělníku, ve Vlašimi, na Lovoši i v Blansku. A taky jsme absolvovali dvakrát velenákup "vozem"... Nejvíc u vytržení jsi z toho byl ty!

Stejně to bylo prd platný...

V lednu jsi prožil první volby. První kolo prezidentských voleb byla ještě docela sranda... když Karlovi S. stoupala procenta, tví rodiče byli zalití euforickými pocity, popíjeli víno a ty ses tomu smál od podlahy (kde sis hrál se svou tunou hraček). Ve druhém kole nás smích přešel. Až z toho mrazí... ze Zemana je nám všem ŠLOUFL, a ještě nejspíš bude.

Začal jsi tleskat. Spíš než na miminkovské "paci paci" slyšíš na výzvu: "Zatleskej si, jak seš šikovnej." Plácáš a chechtáš se... v kategoriích smích podle Karla Nešpora převládá u tebe smích lišácký, kdy se ti oči mění ve dvě čárky.

Od mé kamarádky Ilony, herečky a manželky věhlasného hudebníka, jsi dostal jeho CD s písničkami pro děti: Kdyby prase mělo křídla. A píseň Sandál se stala naší hymnou. A z tebe se stává pomalu a jistě rocker. Ale přišel jsi na to, co dělá ovladač, takže ovládáš bez ladu a skladu věž i televizi, kanály přeskakují, písně se hrají dokola, ladíš krátké, střední i dlouhé vlny... A někdy s ovladačem u ucha i telefonuješ...

PS: Dnes (8. února) jsi poprvé vědomě a úplně a zřetelně udělal tátovi pá,pá, když odcházel do práce.
      Měříš 74 cm, vážíš 9 kilo a fous. Břuch máš ale každý večer vypouklý jak pantáta.
     Míč už nejen že kutálíš, ale taky házíš. Skládáš do sebe a na sebe mističky a krabičky a skládačky. Jen s tím druhým slovem (první a zatím jediné je stále "ham") si dáváš na čas... 

Rodiče ochmelkové a robot s velkým břichem

Robot s dvířkama na břichu, já a sestřenka Verunka (vlevo)

Nedávno ráno jsem se probudil kolem sedmé, naši mě jako dycky vzali k sobě do postele, vrazili mi flašku a dělali první poslední, abych ještě usnul. Ale připadali mi, chudáci, nějak víc rozespalí, než normálně. A cítil jsem chmel. Ano, jsem už dost inteligentní na to, abych poznal chmel. Byl to chmel!

Když jsem dopil flašku, snažili se mě takovýma zastřenýma hlasama uspat, ale pchá, to víte že jo! Chci lozit a hrát si, vstávat! Snažil jsem se bejt roztomilý. Ale táta mě vzal a odnesl vedle do obýváku. Tam byla už od včerejška babička Alenka. A nebyl tam cítit chmel. Táta šel zpátky do ložnice a babička si se mnou hned začala hrát a byla teda rozhodně příjemnější, než naši po ránu. Kdykoliv po ránu. Říkala, že tatínek skončil v práci, odešel do jiné práce, tak měl s kolegy z té první práce večírek na rozloučenou. A maminka tam byla s ním, aby se prý nebál... takže ještě spí, aby mohli vstřebat zážitky.

A taky jsou prezidentský volby. A tohle vyrobili naši

Táta se vypotácel v devět a dělal jakoby nic, ale moc energie teda neměl. Dal mi velkou krabici, že ji dostal od kolegů na rozloučenou, ale že je v podstatě pro mě, tak ať ji prozkoumám. Pod vousy, který nemá, ještě poznamenal - tak, abych to neslyšel, ale já to slyšel - že doufá, že ten krám brzo rozbiju, že to je příšernej bakeliťák.... A šel do práce. Do té nové.

Robotí břicho

Asi za hodinu vstala máma. Šla do sprchy. A když se vrátila, už byla docela normální. Teda ještě si musela dát kafe, protože to já už dobře vím, že bez kafe se zajícem (zajíce má máma v krabičce s nápisem Zajíc a dává si do kafe dvě lžičky, je to bílý a hostům vysvětluje, že to je sušená rádobysmetana) máma nezačne fungovat.

A pak jsem prozkoumal tu krabici. Vytáhl jsem náááádhernýho, vopravdu nádhernýho robota. Prej vesmírnej modul, který může prozkoumávat cizí planety. Na bříšku má robot dvířka. A když mu hlavou do bříška prostrčím kosmonauta nebo vesmírnýho psa, tak něco řekne robotštinou. Já teda nevím, co říká, ale on mi taky nerozumí. Tak si rozumíme. Je krásnej. A furt se ještě nerozbil, chááchááá, takže si s ním a se mnou musí táta hrát. Děkuju jeho kolegům, neměl odcházet, když má tak hodný kolegy, kteří mu dali robota. Teda vesmírnej modul.

....................................................
HOT NEWS PRO FAJNŠMEKRY A PRO BUDOUCNOST
PS: Toník začal vědomě posílat zpátky míč, dokonce ho i zvedne nad hlavu a hodí
      Dnes (22. ledna) vylezl sám na gauč, na křeslo šplhá už dva měsíce
      Dnes vydržel dvacet minut sedět na místě, s mámou na gauči, a prohlížet si obrázky v knížce
      Slovní zásoba se stále omezuje na HAM. A několik dalších slabik...
      Včera měl horečku, ale rychle spadla - asi zuby... doktorka říkala, že vidí, že se mu klubou čtyřky (první návštěva zubaře)
      Stále ještě neudělal samostatný krok,ale má našlápnuto, už jde za jednu ruku.