Jak tisíc kňourů umořilo osla

Kňourání. Kníkání. Vztekání. Vzlykot. Pláč. A mé nervy tečou, tečou, odtékají. Na konci toho dne jsem bez nich. Vytekly. Skořápka zachovávající tvar matky. Po lobotomii. Bez ducha a energie. Píchněte do mě špendlíkem. Bez reakce. Spravila by to asi sedmička červeného, ale to bych nesměla být samodruhá. Takže srkám dvě hodiny jednu jedinou deci a doufám v její sedminásobný placebo účinek.

Začalo hned po vyzvednutí ze školky. A začalo to kupodivu úsměvem, pusou, "jé máma!". Ale pak... 

"Toníku, půjdeme koupit dárek pro babi pra, (prababičku)" oznamuji. "Nééé. Já chcu domů." "Ne, Toníku, jdeme do obchodu, musíme koupit dárek." "Já chcu bonbon." Dostává bonbon. Proč ne. Jenže sotva sežvýká jednoho medvídka, chce dalšího a dalšího. "Tohle je poslední, pátý medvídek. Dalšího dostaneš až půjdeme z obchodu," zkouším standardní postup z poslední doby. Dnes na to ovšem nehraje. 

"Né, já chcu ještě!" "Toníku, už ne, bolelo by tě bříško, dáme si pak jinou svačinku. Mám tu jablíčko."

"Nééé, nééé, já chcu ještě!" Pláč. "Nejdeme do obchodu, jdeme domůůůů." Pláč a křik a vzdor. Táhnu křičící dítě za ruku směr obchoďák. Skrz záclonu slzí uzří hřiště. Vzlykot ustane. "Já chcu táááám." 

Ok, proč ne. Máme čas. Půjdeme na hřiště, Tonda se na chvíli protáhne, uklidní, pak dojdeme do obchodu. Hriště bývá v poslední době oáza klidu... gouno leda. 

Víkend v Třeboni. Jeden den prostonal, ráno skákal přes kaluže

"Mámó, já chu tadý," chce vylézt na nějakou atrakci, na kterou běžně leze sám, ale předstírá, že to neumí. "Já chcu popon (pomoct)." Uááá. Dobře. Hodná matka s úsměvem přichází k synkovi a postrčí mu zadek po provazovém žebříku. Tonda vyšplhal. Sedí nahoře na skluzavce. "Mámó! Já chcu dolů!" "Tak sjeď." "Néééé, ty poď sem!" "Toníku, na skluzavce jezdíš sám asi tak dva roky!" "Nééé, mámo, popon!" Když přijdu: "Néé, mámo, ty ´di pyč!" (žiju v přesvědčení, že tohle znamená "pryč", ale v kontextu onoho veselého odpoledne si najednou nejsem tak jistá). 

Po hodince přetahování a občasného drobného uspokojení na obou stranách Toník svolí k odchodu do obchodu. Následuje spor, po kterém chodníčku půjdeme. V zájmu míru přistupuji na jeho návrh.

Po několikaminutové zacházce bez konfliktu docházíme k nákupní galerii. Klid a mír se mi rozlézá po duchu i těle... než dojdeme k dětského vláčku, za jehož přítomnost bych managery galerie poslala před mezinárodní tribunál! Od minule ho vylepšili. Přidali tunel na trati. A  při té příležitosti zdražili z deseti na dvacku. No dobrá.... tak ale jen jednu jízdu. "Jo, jo," kýve Tonda hlavou rozumně. Juchů, mává, spokojen, radostný. Pak odmítá slézt z mašinky. Já odmítám vhodit další peníze. Pak sleze. Hurá! Jásot předčasný. Vleze totiž do letadýlka. Odmítá slézt z letadýlka. "Tak já jdu sama, Tondo." Odcházím za roh... někdy to zabere. Jenže mě káravým pohledem sleduje starší pán. Pokýve hlavou směrem k letadýlku. "To letadýlko je vysoko, viďte, z toho by mohly děti bez dozoru spadnout, hlavní je nenechávat děti bez dozoru, viďte," zaryje verbální šroubovák hluboko pod mou klíční kost a točí... Tak se vracím, syna sundávám a ječícího ho táhnu do přízemí. Jak z reklamy na antikoncepci. 

Jdeme kolem pekárny. Potřebuji sacharid. Nejeden. Kupuju croissant, dělíme se s Tondou. Spokoujen. Asi tak na tři pikosekundy, než dojí a dodrobí. A tak dál... a tak dál... 

Konečně i s dárkem pro babi pra jdeme na autobus. Pod palbou otázek, kdy dostane další bonbon (poté, co dostal další tři medvídky, jak jsem dřív slíbila), dojedeme na naši zastávku. Domů je to ještě kus. Většinou chodíme po svých, ale dneska... mám riskovat, že ho budu muset sbalit pod paži a půl cesty nést? Nebude lepší ucpat ústa roubíkem a jet tramvají? Tonda vyrazil pěšky. A celou cestu skotačí, blbne, zapomene na bonbony, závodíme... ááá, blaho, dětský smích a ony pověstné rozzářené dětské oči... i ty mé se zalívají dobrem jako oči Táni Fischerové na plakátu k vánočnímu koncertu.

Střih. Doma. Ondřej na služebce. Dnes v tom jsem sama. Večeře v duchu tohle chcu, tohle nechci (moravsko-česká dichotomie tohoto slovesa už se s ním asi potáhne). Nic neříkám. Nechávám na stole, co jsem připravila, odcházím s bezduchým výrazem sestry Iny do koupelny. Sedám na vanu a pláču. Několik nádechů a výdechů. Jedna dva tři čtyři pět... hasím tváře zrudlé pláčem a tlumeným vztekem studenou vodou. Vracím se. A vidím, jak Tonda dojídá poslední sousta... 

Pohádka z YouTube. Ještě, ještě, ještě... překračuji limit tří pohádek, po čtvrté vypínám. Se slzami v Toníkových očích odtékají moje nervy. Vana? Sprcha? "Nechcu sprchu, nechcu vanu, já chcu koupat ne!" Vykašlala bych se na to, ale tím vším řvaním je synek tak zpocený, že by dost zasmrádl. Šup, sprcha s pláčem. 

Sušení, pyžámko, zoubky... postýlka. Vše doprovázeno starými známými sudičkami Vzteklou a Vzpurnou. Dítě se jeví být na pokraji sil, mne si rudé oči... chvíli mi svitne naděje, že to půjde rychle. Nejde. Vlaky, čtení, povídání... u všeho přetahování, smlouvání, naříkání, brečení, mé odchody, Tondovy příchody. A já se hroutím na podlahu k posteli. Zafňukám ublíženě, že mě štve a že jsem z něj unavená a proč mi to dělá! Odcházím. On řve v pokojíčku: Mámo! Usedajíc na gauč, usedavě vzlykám vědoma si blbé volby slov na dobrou noc. Tonda přichází. Sedá ke mně, stočí se mi na klín do klubíčka a usíná. Rozněžním se, zklidňuje se mi tep. Dnes to ještě nebude na odvoz na koronárku. Když začne pravidelně odfukovat, chci ho přenést do postýlky... uáááá! Řev. Dobře. Nechávám ho na gauči. A své vysílené tělo též.

PS: Stalo se v půli října, od té doby naštěstí nic tak extrémního nenastalo, ale období vztekání a domáhání se čekohokoliv, co je mu odpíráno, těžko snesitelnými zvukonemalebnými projevy setrvává. Asi týden na to jsme si navíc prožili noční peklo. Takový ten stav, že v jednu chvíli v duchu (a strašně se za to stydíte), připustíte, že chápete rodiče, kteří udusili své dítě polštářem. K fatálnímu činu nedošlo, ale zase mi nabíhají ta svědectví z lágrů o jedné z nejbrutálnějších metod mučení, a sice spánkové deprivaci.

No, ale jinak je to roztomilý chytrý chlapeček, že ano.