HOREČKA V KRAMÁŘOVĚ VILE

Můj první halloween... 

Devítiměsíční tajfun Tony mění každý den náš středostavovský byt v Kramářovu vilu. Mezi důkladně rozkramařeným vším možným pak ovšem zdatně prolézá, za sunoucí se židlí činí pokusy o první kroky, víská a do toho zní tisíckrát denně lačnící konstanta "mňam" či "ham". Vysportovaný otesánek nás možná jednou všechny sežere.


Většinou se probouzí něco po sedmé hodině (vzhledem k nedávné změně času dalo trochu práci vstavače posunout, ale zadařilo se) a v naší posteli dlouze a pomalu snídá z prsa, kolem osmé pak snídá u stolu s tátou (co na tátovi vyžebrá očním kontaktem a důrazným "ham"), kolem deváté snídá s mámou (ovoce). Po ranním lození a zkoumání upadá mezi desátou a jedenáctou do dopoledního limbu a budí se s "ham" na rtech rovnou k obědu.

Mateřská náruč špatný teploměr

Nedávno měl Toník taky první horečku. Br. Vůbec nic z toho naštěstí nebylo, ale už vím, jak hrozný pocit to je, držet "hořící" dítě v náručí. Naštěstí právě mateřská náruč měří teplotu dost zkresleně, takže podle teploměru nefajroval až tak strašně a za pár hodin s paralenovým čípkem v prdelce v naší posteli v mém obětí vychladl, spokojeně rozvaleně spinkal a spíš nám tam "překážel". Když slyším od některých známých, jak s nima spí dítě trvale v posteli, nechápu... 

Ale měření teploty mě hodilo ve vzpomínkách kamsi do šestinedělí...

Toník, 24. říjen 2012

Zatím co byl tehdy Toníkův spoluautor a spolurodič v hospodě (tuším první pořádné zapíjení synova zrození), děly se u nás podivuhodné věci. Toníček začal plakat a plakat a plakat. A já, nevědíc už coby, jsem pojala podezření, že má horečku. A k té myšlence jsem se obsesivně upnula.

K přebalování jsem si přinesla kvalitní skleněný starý dobrý rtuťový teploměr,  že synkovi jeho tělesnou teplotu změřím. Sundala jsem podělanou plínku, očistila prdýlku a vložila do patřičných míst špičku teploměru... a s obavami sledovala sloupec rtuti. 

Akce však vyprovokovala reakci - nálož z Toníčkových útrob. Zasáhla čistou podložku přebalováku, čistou pemprsku, čistou látkovou pomocnou plínu, můj rukáv a Tondovy nožičky. A teploměr ukazoval 37 (po odečtení půl stupně, což se prý má u prdélkového měření činit tedy normální teplota 36,5). 

Tak jsem stále řvoucího Toníka vzala a v umyvadle vykoupala. Ale pak mě hryzla myšlenka myška: teploměr tam kvůli reakci nebyl náležitě dlouho... Tak jsem očištěné nebožátko znovu vzala na přebalovák a znovu vložila teploměr... a dostala jsem druhý zásah. Druhý zásah dostal i přebalovák, koberec i postel. A mě vyhrkly slzy neschopné strašné matky. A Toník ječel víc než předtím. Řvoucího jsem ho odnesla opět do koupelny, opět jsem ho omyla vodou i vlastními slzami s příměsí hysterie... a Toník řval a řval a řval. Nahlas. Já řvala a řvala a řvala. Potichu. Neschopná se pohnout, jen s Toníkem v náručí, jsem seděla na koberci vedle podělané plíny, opřená o zasaženou postel.... a tak nás našel vyvenčený lehce ochmelený Ondřej. Když vzal Toníka do náručí, syn okamžitě přestal plakat a usnul... 

Poučení z krizového vývoje: Nervozita a hysterie se přenáší z matky na dítě!