Pá, pá, pá, řekli jsme pá před školkou!

Trainspotting, Praha-Libeň, únor 2014

"Nestarala se o ně. Dala dítě do jeslí." Tak pravil klasik Jára Cimrman. Ano, krkavčí matka vrací úder. Dala jsem své dvouleté dítě do školky. Do miniaturní, soukromé a jen na dopoledne, ale dala. První tři týdny za námi: dvě neplánovaná usnutí, první přechozená rýmička a první regulérní nemoc s absencí, první mistrně předstíraná separační úzkost, první narozeninová párty a první škrábanec na nose od soka. Ale jinak ZATÍM DOBRÝ!

Foto: Školička Neználek

Den první. Toník netucha, co ho čeká, mi - svlečen již do punčoch a trička - vlepí láskyplně oslizlý polibek a mizí v útrobách školky (tj. na školičku předělané garsonky v přízemí nedaleké novostavby), zamíří ke kuchyňce v rohu a vrhne se do vaření. Pracant! Zavírám dveře, přilepím na ně ucho, neuslyším-li zoufalý pláč a křik: mamí, mamí! Slyším kulový.

Jdu domů, čeká tam na mě věrná a nedočkavá společnice: práce. 

Sedím u počítače a snažím se smolit otázky na rozhovor s gorilí ženou (ech, za to by mě asi zabila, takže teda s primátoložkou, jenže to se zase plete s primátorkou, že ano, ale ne každý primát je primátor a ne každý primátor je primát, a možná, kdyby se stal nějaký prima primát primátorem mohlo by to být prima)*. Snažím se soustředit, ale pořád koukám na mobil. ("Kdyby něco, zavoláme."). Kdyby něco. Třeba nezvladatelný hysterický záchvat. Máte radši šimpanze, nebo gorily? Už je tam hodinu a nevolali. Jaké jsou vaše vzpomínky na Afriku? Ho hó! To jsou otázky jak fík! Nahřívám si zadek ve vlastní originalitě! Už hodinu a deset minut nevolali. A to už jsou asi na vycházce. Takže se Tonda nechal obléct? Co si ráda oblékáte do džungle? Už hodinu a dvacet minut nevolali. Přestávám sledovat mobil a mizím s gorilami v mlze... 

*jsem napomenuta svým mužem, biologem (taky prima primátem): "Každý primátor je primát, ale ne každý primát může být primátorem!" Ano! Pravdu má pochopitelně tady náčelník Vrtiška.

"Kdo bude mít delší vlak!?"

Zvoním na školičku. Vrtišková. Jdu si pro Toníčka. Vydávají mi ho v kočárku. "Byl hrozně unavenej, tak jsem ho ve čtvrt na jednu uložila do kočárku." Toník mžourá a směje se na mě. Oblíct se prý nechal, na vycházce se mu líbilo, jídlo odmítal, hlady však nezemřel. Den první. "Půjdeš sem za dětma zítra zase?" "Jo!" Úsměv. Zatím dobrý.

Druhý den, den vysmátý. Byl ochoten si nazout přezůvky. A jedl. Dvakrát pobrekl, ale scéna žádná. Čilý. Při odchodu mává spoluškolkovníkům, kteří se chystají ke spánku, a dává pusu méďovi. Zatím furt dobrý. 

Volá mi žena z Lékařů bez hranic. 

Domlouváme nějaký rozhovor. "No, ještě úplně nevím, jak to příští týden bude, syn začíná ve školce, to víte...." "Aha, no tak to asi ještě uvidíme. Znám to. Mám tři děti, náš průměr byl dva dny, než přišla první nemoc." Povzbudivé. Zvlášť od lékařů bez hranic. Ale Tonda těmto průměrákům natrhne prdel! Se uvidí! :)

Zásady společného stolování

Třetí den si léčím střevní chřipku (že by psychosomatický projev separační úzkosti na straně matky?). Příchod i odchod zajišťuje pan otec (při předávání syna dojde k prvnímu pláči, ale jen co za otcem zapadnou dveře, pláč prý ustává, jak mávnutím kouzelného proutku. I v dalších dnech se nás Toník snaží obměkčit krabicí v obličeji a srdcervoucími slzami, ale to jen, abychom ho nepodezřívali z toho, že nás nemá rád, jakmile zmizíme, konec.). Přiváží syna nadšeného a veselého. Sežral tam prý plný talíř svíčkové a ještě si přidal. A nemoc nikde. Ho, hó. Už průměráky poráží o den.

Den čtvrtý. Jsem v kavárně na obědě. 12:10 telefon ze školky. "Toníček usnul na lehátku, přijďte pozděj, až se vyspí." Další premiéra. Antonín Zmožek usnul bez dudlíku. Poráží průměráky od dva dny!

Den pátý. Pátek. Vstává v 5:20 s ucpaným nosem. Po odsátí veselý, teplota těla normální. Jsme drsní, rýmička nerýmička, ať si chlapík zvyká. Šup do školky. Pch, my se nedáme, Lékaři bez hranic ať si políbí šos! Toník zde absolvuje výlet vlakem Libeň - Masarykovo nádraží a zpět. Zatím pořád ještě dobrý.

Den šestý až desátý. Po víkendu rýmička odezní. Toník absolvuje dalších pět dní, žádné veselé historky už nemám. Prostě se mu tam líbí. A drží dalších pět dní... už mám sto chutí se pochlubit Lékařům bez hranic...

...jenže přichází sobota. 

Zaklíněný

Z rýmičky je průtrž nosu. Z významého odkašlání chrchlání. Čelní teplota stoupá. Zásun teploměru potvrzuje horečku fous přes osmatřicet. Neděle stav setrvalý. Pondělí, úterý, středa... pan Antonín si odkroutil svou první (třídenní) absenci (pokud nepočítám fakt, že do školky kvůli neštovicím nastupoval o týden později). Ale vydržel celých deset dní! Kam se hrabou průměráci!

Jé, jé, jé, řekli jsme čau před školkou!

Ve čtvrtek šel zas a absolvoval i svůj první mejdan. Oslavu svých druhých narozenin. Vítal mě pak (marnými) pokusy o troubení do jakési frkačky, rozesmátej, náruč plnou dárečků. Tancovali prý i mašinku, sděluje mi teta. (No tak ještě že jsem u toho nebyla, z "mašinky" a "hada" mám osypky, ale když to děti baví...) A na nose má náš Antonín první zranění z boje, tři růžové stopy nehtíků jednoho mikrokolegy. Neptám se na podrobnosti. Toník je veselej, takže ZATÍM DOBRÝ.

PS: Kvíz: Jakou knihu čte Toníkova matka? :))