Vítání nevychovaných občánků

Vítaný občánek prdící spící

Antonín se stal včera oficiálním občánkem. Byl přivítán s náležitými poctami a dary. Nechyběly ani květinové dary pro nás matky budoucích daňových poplatníků, neboť řečeno spolu s paní z odboru kultury: "Co by to bylo za setkání se ženami, kdyby na ní chyběly květiny."A rozdala nám karafiáty.

Přicházíme na radnici bez kočárku, nesu Toníka v šátku, což se ukáže jako velevýhodné, když vidím tu frontu na výtah. Ve druhém patře už jsou v očekávání občánci a jejich více či méně vyšňoření příbuzní (paleta formálnosti pojetí této události je přepestrá: od džín až k večerním róbám). Ceremoniářka (paní XY z odboru kultury) si odškrtává prezenčku.


Jedna plus jedna je šestnáct krát dva
A pak to přijde. Ztrapním se, neboť si příliš doslovně vyložím větu paní ceremoniářky: "Prosím, aby tu zůstal jeden rodič s jedním dítětem, ostatní zaujměte místa v sále kromě prvních řad." Polknu hrůzou, že bych třeba mohla nedopatřením zůstat v předsálí jako onen vyvolený jeden rodič s jedním dítětem,  na kterém se bude něco demonstrovat, a rychle rozrážím dveře do sálu, abych náhodou nebyla lapena jako "dobrovolnice".... Hledám místo v nějaké té pěkné prostřední řadě, když v tom na mě padne ruka přísné ceremoniářky: "Vy jdete na vítání? Tak pojďte se mnou do předsálí." "Né, já tady budu jen koukat." "Nebojte, my z vás nebudeme dělat kašpara," odtuší asi mou úzkost. Až zpět v předsálí mi dojde, že "jeden rodič a jedno dítě" znamená ve skutečnosti rodič plus dítě z každé skupinky často velmi početného příbuzenstva (vítaných občánků je 16). My jsme tu s Tondou sami, tak nám to nějak nedocvaklo, nebo co.

Poslušně zaujímáme místo osm v první řadě pěkně mezi malým Rusočechem Sašenkou s pozlaceným ruským pápou Alexandrem (maminka přenechala tuto velkou chvíli partnerovi a skromně se usadila ve druhé řadě) a růžovou holčičkou Nelou, na které může Toník oči nechat (nebo se jen náhodou dívá jejím směrem, u Tondy čék nikdy neví). Pro jistotu ovšem také zkontroluje strop, což je v posledních týdnech jeho zásadní činnost. Nejste-li si jistí vaším stropem, pozvěte si  Antonína Stropaře Stropnického, on se vám na to mrkne!

Stále v pohybu

Všechny děti spočívají na klínech matkám a otcům, tak abychom nečouhali z řady, vytahuju Toníčka z šátku, což se mu ovšem vůbec nelíbí, takže naruší hned úvodní slova paní ceremoniářky... A jelikož nás v předsálí s přísnou mimikou doprovázející slova důrazně požádala, abychom zajistili, aby naše vítaná miminka /či jejich starší sourozenci/ nedělali při akci bugr, poslušně se svým plačícím nespokojencem opouštím sál. U šatny ho zase navlíknu do šátku a je klid.


Nevychovaní neotesaní
Zato v sále se během půlhodinového ceremoniálu, který sestává  z úvodní řeči paní z kulturního odboru o tom, že dítě je dar (základ státu vynechala) a že na každá žena má to štěstí,  přivítání důstojně přikráčející paní s medailí (asi vyšší šarže) a její procítěná řeč (nasadí o několik decibelů víc a tím probudí pochrupkávající miminka) a postupného vyvolávání rodičů a dětí, aby si šli nechat potřást rukama se zástupkyněmi městského úřadu a nafasovat dárky. A také vyblejsknutí občánka v erární kolíbce. Poslední úkon my potížisti zase narušíme, odmítnu totiž Tondu znovu zabaleného v šátku zase vybalit, takže přijdeme o náram... náramnou fotku... I tak si ale zasloužíme dárky, takže fasujeme ikea-poníka a zlatý (fakt zlatý!) přívěšek čtyřlístek se zeleným kamínkem (smaragd??? :)) - daňový oslíčku otřes se!

Během defilé matek a otců s novorozeňaty se stupňuje hluk v sále, podobně jako tomu bývá na vinných degustacích, když počet spolykaných vzorků vzroste. Zhruba v polovině přehlídky pofňukávala nebo přímo plakala polovina novorozeňat (Tonda v tom nejel, ten pro jistotu usnul a ve spánku na to navíc hodil bobek) a  paní ceremoniářka začala nervózně cukat koutky. A ke konci, když už hlučeli skoro všichni, na ni šly mdloby. Občánci nevychovaní!!! Styďte se!

Karafiáty a hvězdy!
Když už jsme všichni obdarováni a akce se chýlí k závěru, přemůže ceremoniářka ony mdloby a předstoupí ještě jednou před auditorium. "I co by to bylo za setkání se ženami, kdyby na něm chyběly květiny," pronese procítěným hlasem trénovaným nejspíš při oslavách MDŽ a začne nám, matkám, rozdávat kusy flóry. Ano, karafiáty. Koušu se do jazyka, abych zas neudělala nějakou ostudu. Ceremoniářka zaznamená nějaké uchechtnutí (já to nebyla souško učitelko fakt ne!) a vysvětlí: "Nejsou to karafiáty rudé, ale oranžové a růžové." Zvážním tedy a přijmu karafiát coby hrdá matka syna, budoucího daňového poplatníka městské části.

A nechybí ani moudrost na závěr. "Když se dva dívají z okna, jeden vidí hvězdy, druhý bláto. A já bych vám přála, abyste viděli vždycky jen hvězdy," loučí se s námi astronomka-amatérka.

Howg.

PS1: Přiznávám, že jsme akci absolvovali tak trochu, abych měla o čem psát na blog :-)))

PS 2: A neméně podstatná událost: Včera 25. 4. také přišla na svět další ctihodná občanka Verunka, o tři měsíce mladší než Tonda - dcera mé sestřenice, kterážto je o tři měsíce mladší nežli já :-)

Zatímco jsi spal...

...tvá matka se kráááásně opila z půllitru vína (a taky se málem udusila slunečnicovými semínky). Díky babičko, díky elektrická odsávačko, díky můj muži a otče našeho syna, že se tento blahodárný sobotní večer v blanenské vinárně "U Sopócha" mohl odehrát. 

Návštěva u Toníčkových blanenských prarodičů sice v pátek nezačala nejlépe, neb Toník byl nejspíš silně rozrušen ze změny prostředí a z řady neznámých, či méně známých tváří, které před ním defilovaly, ale od pátečního večera až do neděle začala relaxace, rekreace a rekonvalescence.

Obě rána byl synek svěřen do péče natěšené babičce Zdeničce, která při vytváření podnětů k jeho rozvoji a hře potěšeně výskala... a vrcholem byl sobotní večer, kdy jsme poprvé našeho synátora oba opustili a šli chlastat.

Pořádná dávka mléka na noc odčerpána, Tonda vyčerpán už pospával, já namalována a oděna a natěšena, můj drahý (by možná raději taky pospával, ale co by pro mě neudělal) připraven... vyrazili jsme do víru maloměsta. Po povinné procházce (nezahučíme přece hned do hospody), jsme zalezli do místního vinného sklípku, kam jsem kdysi dáááávno v mlááááádíííí bývala pečená vařená.


Slunečnice a rulandský dech
Provedli jsme letmý propočet odbourávání alkoholu (po návratu "nakojí" táta z lahve, k prsnímu zdroji se Tonda dostane až mezi třetí a čtvrtou ráno) a já se jala konzumovat povolenou dávku v podobě vynikajícího lehkého rulandského šedého.

Zprvu neustálé kontrolování mobilního telefonu se postupně rozpustilo ve vinném oparu... Flám, který se protáhl téměř do půlnoci!!!!, měl jedinou vadu na kráse. Sýrový talíř servírka - zřejmě z estetických důvodů, nebo jako bonus pro Pražáky - obsypala slunečnicovými semínky a já jaksi taksi zapomněla, že jsem na podobná semínka ve větším množství lehce alergická. Špunt, který se mi během půl hodiny vytvořil v krku, mě naštěstí nezardousil - chleba, sýr, voda a víno ho rozpustily - a šťastná mírně piclá matka se o půlnoci skláněla nad kolíbkou a něžným rulandským dechem uspávala syna, kterého tak úplně neuspokojila flaška (to přijde až s věkem, synu!)

Břišní tance aneb Od kolika do kolika

Poslední koupačka v umyvadle (od 2.měsíčnin už ve vaničce)

Je legální říct, že má miminko zaražený prdy? To slovo "prdíky" mi nějak ne a ne proprdět přes pusu, i klávesnice se zmítá v křeči. A "kolika" je zase slovo tak sterilní, že absolutně nevystihuje zápašný a nečistý akt, který miminko ze zajetí zaražených prdů osvobodí... 

Náš Tonda vykrůcal své břišní tance tu a tam už dříve, ale poslední týden je roztáčí jak maďarskej cikán čardáš...

...včerejší hodinový večerní virvál a dnešní ranní posnídaňový koncert dal zabrat především tátovi Ondřejovi... já se včera zdejchla ještě před začátkem do vany a dneska ráno se pokoušela trochu dospat (což ovšem nevyšlo, zeď není dokonalý izolant a náš Caruso by asi přeřval i zbíječku).

Konejšení je marnost, nošení "na tygříka" nezabírá, masáž bříška je odmítána, cvičení nožičkama dráždí... tak jsme ho strčili do vaničky, do teplé vody. A vono jo! Vono to zabírá! (už třikrát to zabralo, ale nerada bych to předčasně nazvala pravidlem). Nastala okamžitá proměna ze řvoucího rudého miminka v růžového tvora, který jakoby zápasil sám se sebou, jakoby se chtěl smát, ale snažil se zároveň zachovat dekorum, aby nedal příliš najevo, že se mu to líbí. "Nemůžu se úplně rozplynout blahem, to by si matka s fotříkem mysleli, že to maj v malíku, ale to břicho mě fakt, fakt hodně bolelo, fakt."...a pak byl osušen, čistě oplínkován, oblečen, zabalen do deky... a pak... pak se konečně posr... pokadil... asi blahem :-)

Toník na české dráze

Jedeme ve vlakůůů/ a v podstatě fůůůrt/ s peklem a andělem/ než se nadějem.... Aneb dobrodružný trip osamělé matky se synem vlakem Praha - Blansko - Praha.


V další bitvě boje proti laktační psychóze jsem si domluvila rozhovor s Eliškou Wagnerovou. Avšak s malým zádrhelem: sídlí v Brně. Fotograf odmítl nést odpovědnost za cestující dítě po D1 (chápu, chápu, to není výčitka, Karle! :-), nezbylo, než vyrazit vlakem (cesta vedla do Blanska, odkud jsme pak na druhý den do Brna vyrazili s prarodiči, který au-pairovali u Toníčka během rozhovoru, díííky).


Doprovodit nás a naložit náš vehikl (kočárek) šel i tatínek Ondřej. Poctivě jsem se ptala na pokladně na řazení vagonů, pro jistotu toto nastudovala i v kresleném rozpisu, abychom příkladně stanuli před vagonem pro rodiče s dětmi s kočárkovým úložištěm. A tak jsme na nástupišti stanuli před správným vlakem, na správném místě, ale před nesprávným vagonem. Hledáním toho pravého bychom riskovali újezd vlaku, tak nás Ondřej naložil, zamával a ponechal nás našemu osudu. 

Uvízlá na plošince u hajzlíku v zadní části vlaku jsem na chvíli propadala panice a zoufalství. Jednoduché řešení vzít vnitřní tašku s Tondou do kupé mělo háček - když kočár zůstane na plošince, nikdo kolem něj neprojde. A tak nastala situace jak z hádanky, jak převézt z jednoho břehu na druhý kozu, zelí a vlka. Jak přepravit části kočárku, aniž Tonda zůstane sám opuštěn v kupé. Natřikrát s Tondou v podpaží se to povedlo. Ale zdaleka nebylo vyhráno.

Když jsme se usalašili v kupé, zaparkovala rozložený kočárek, rozložila po vagoně další zavazadla a zhluboka vydechla pozorujíc krajinu a hladíc Toníčka, přišel průvodčí. "Paní, vagon pro rodiče s dětmi byl samozřejmě na svém místě.... jen jsme připojili čtyři další vagony, to jste si mohla všimnout. A ty odpojíme v České Třebové, je to na nich napsáno." Když viděl mé nasrání kombinované se zoufalstvím, povzbudivě se usmál s tím, že nás v Chocni přestěhuje do bezpečí... 

PS: Jináč si Tonda na cestě liboval, vlakové tudum-tudum působilo ukolébavě, takže cesty zpola prospal. Poprvé taky spal mimo domov u babičky a šlo to hladce, také proto, že ho nadšená babička téměř "vyhladila" láskou z podoby :-)