Vítání nevychovaných občánků

Vítaný občánek prdící spící

Antonín se stal včera oficiálním občánkem. Byl přivítán s náležitými poctami a dary. Nechyběly ani květinové dary pro nás matky budoucích daňových poplatníků, neboť řečeno spolu s paní z odboru kultury: "Co by to bylo za setkání se ženami, kdyby na ní chyběly květiny."A rozdala nám karafiáty.

Přicházíme na radnici bez kočárku, nesu Toníka v šátku, což se ukáže jako velevýhodné, když vidím tu frontu na výtah. Ve druhém patře už jsou v očekávání občánci a jejich více či méně vyšňoření příbuzní (paleta formálnosti pojetí této události je přepestrá: od džín až k večerním róbám). Ceremoniářka (paní XY z odboru kultury) si odškrtává prezenčku.


Jedna plus jedna je šestnáct krát dva
A pak to přijde. Ztrapním se, neboť si příliš doslovně vyložím větu paní ceremoniářky: "Prosím, aby tu zůstal jeden rodič s jedním dítětem, ostatní zaujměte místa v sále kromě prvních řad." Polknu hrůzou, že bych třeba mohla nedopatřením zůstat v předsálí jako onen vyvolený jeden rodič s jedním dítětem,  na kterém se bude něco demonstrovat, a rychle rozrážím dveře do sálu, abych náhodou nebyla lapena jako "dobrovolnice".... Hledám místo v nějaké té pěkné prostřední řadě, když v tom na mě padne ruka přísné ceremoniářky: "Vy jdete na vítání? Tak pojďte se mnou do předsálí." "Né, já tady budu jen koukat." "Nebojte, my z vás nebudeme dělat kašpara," odtuší asi mou úzkost. Až zpět v předsálí mi dojde, že "jeden rodič a jedno dítě" znamená ve skutečnosti rodič plus dítě z každé skupinky často velmi početného příbuzenstva (vítaných občánků je 16). My jsme tu s Tondou sami, tak nám to nějak nedocvaklo, nebo co.

Poslušně zaujímáme místo osm v první řadě pěkně mezi malým Rusočechem Sašenkou s pozlaceným ruským pápou Alexandrem (maminka přenechala tuto velkou chvíli partnerovi a skromně se usadila ve druhé řadě) a růžovou holčičkou Nelou, na které může Toník oči nechat (nebo se jen náhodou dívá jejím směrem, u Tondy čék nikdy neví). Pro jistotu ovšem také zkontroluje strop, což je v posledních týdnech jeho zásadní činnost. Nejste-li si jistí vaším stropem, pozvěte si  Antonína Stropaře Stropnického, on se vám na to mrkne!

Stále v pohybu

Všechny děti spočívají na klínech matkám a otcům, tak abychom nečouhali z řady, vytahuju Toníčka z šátku, což se mu ovšem vůbec nelíbí, takže naruší hned úvodní slova paní ceremoniářky... A jelikož nás v předsálí s přísnou mimikou doprovázející slova důrazně požádala, abychom zajistili, aby naše vítaná miminka /či jejich starší sourozenci/ nedělali při akci bugr, poslušně se svým plačícím nespokojencem opouštím sál. U šatny ho zase navlíknu do šátku a je klid.


Nevychovaní neotesaní
Zato v sále se během půlhodinového ceremoniálu, který sestává  z úvodní řeči paní z kulturního odboru o tom, že dítě je dar (základ státu vynechala) a že na každá žena má to štěstí,  přivítání důstojně přikráčející paní s medailí (asi vyšší šarže) a její procítěná řeč (nasadí o několik decibelů víc a tím probudí pochrupkávající miminka) a postupného vyvolávání rodičů a dětí, aby si šli nechat potřást rukama se zástupkyněmi městského úřadu a nafasovat dárky. A také vyblejsknutí občánka v erární kolíbce. Poslední úkon my potížisti zase narušíme, odmítnu totiž Tondu znovu zabaleného v šátku zase vybalit, takže přijdeme o náram... náramnou fotku... I tak si ale zasloužíme dárky, takže fasujeme ikea-poníka a zlatý (fakt zlatý!) přívěšek čtyřlístek se zeleným kamínkem (smaragd??? :)) - daňový oslíčku otřes se!

Během defilé matek a otců s novorozeňaty se stupňuje hluk v sále, podobně jako tomu bývá na vinných degustacích, když počet spolykaných vzorků vzroste. Zhruba v polovině přehlídky pofňukávala nebo přímo plakala polovina novorozeňat (Tonda v tom nejel, ten pro jistotu usnul a ve spánku na to navíc hodil bobek) a  paní ceremoniářka začala nervózně cukat koutky. A ke konci, když už hlučeli skoro všichni, na ni šly mdloby. Občánci nevychovaní!!! Styďte se!

Karafiáty a hvězdy!
Když už jsme všichni obdarováni a akce se chýlí k závěru, přemůže ceremoniářka ony mdloby a předstoupí ještě jednou před auditorium. "I co by to bylo za setkání se ženami, kdyby na něm chyběly květiny," pronese procítěným hlasem trénovaným nejspíš při oslavách MDŽ a začne nám, matkám, rozdávat kusy flóry. Ano, karafiáty. Koušu se do jazyka, abych zas neudělala nějakou ostudu. Ceremoniářka zaznamená nějaké uchechtnutí (já to nebyla souško učitelko fakt ne!) a vysvětlí: "Nejsou to karafiáty rudé, ale oranžové a růžové." Zvážním tedy a přijmu karafiát coby hrdá matka syna, budoucího daňového poplatníka městské části.

A nechybí ani moudrost na závěr. "Když se dva dívají z okna, jeden vidí hvězdy, druhý bláto. A já bych vám přála, abyste viděli vždycky jen hvězdy," loučí se s námi astronomka-amatérka.

Howg.

PS1: Přiznávám, že jsme akci absolvovali tak trochu, abych měla o čem psát na blog :-)))

PS 2: A neméně podstatná událost: Včera 25. 4. také přišla na svět další ctihodná občanka Verunka, o tři měsíce mladší než Tonda - dcera mé sestřenice, kterážto je o tři měsíce mladší nežli já :-)