Jak tisíc kňourů umořilo osla

Kňourání. Kníkání. Vztekání. Vzlykot. Pláč. A mé nervy tečou, tečou, odtékají. Na konci toho dne jsem bez nich. Vytekly. Skořápka zachovávající tvar matky. Po lobotomii. Bez ducha a energie. Píchněte do mě špendlíkem. Bez reakce. Spravila by to asi sedmička červeného, ale to bych nesměla být samodruhá. Takže srkám dvě hodiny jednu jedinou deci a doufám v její sedminásobný placebo účinek.

Začalo hned po vyzvednutí ze školky. A začalo to kupodivu úsměvem, pusou, "jé máma!". Ale pak... 

"Toníku, půjdeme koupit dárek pro babi pra, (prababičku)" oznamuji. "Nééé. Já chcu domů." "Ne, Toníku, jdeme do obchodu, musíme koupit dárek." "Já chcu bonbon." Dostává bonbon. Proč ne. Jenže sotva sežvýká jednoho medvídka, chce dalšího a dalšího. "Tohle je poslední, pátý medvídek. Dalšího dostaneš až půjdeme z obchodu," zkouším standardní postup z poslední doby. Dnes na to ovšem nehraje. 

"Né, já chcu ještě!" "Toníku, už ne, bolelo by tě bříško, dáme si pak jinou svačinku. Mám tu jablíčko."

"Nééé, nééé, já chcu ještě!" Pláč. "Nejdeme do obchodu, jdeme domůůůů." Pláč a křik a vzdor. Táhnu křičící dítě za ruku směr obchoďák. Skrz záclonu slzí uzří hřiště. Vzlykot ustane. "Já chcu táááám." 

Ok, proč ne. Máme čas. Půjdeme na hřiště, Tonda se na chvíli protáhne, uklidní, pak dojdeme do obchodu. Hriště bývá v poslední době oáza klidu... gouno leda. 

Víkend v Třeboni. Jeden den prostonal, ráno skákal přes kaluže

"Mámó, já chu tadý," chce vylézt na nějakou atrakci, na kterou běžně leze sám, ale předstírá, že to neumí. "Já chcu popon (pomoct)." Uááá. Dobře. Hodná matka s úsměvem přichází k synkovi a postrčí mu zadek po provazovém žebříku. Tonda vyšplhal. Sedí nahoře na skluzavce. "Mámó! Já chcu dolů!" "Tak sjeď." "Néééé, ty poď sem!" "Toníku, na skluzavce jezdíš sám asi tak dva roky!" "Nééé, mámo, popon!" Když přijdu: "Néé, mámo, ty ´di pyč!" (žiju v přesvědčení, že tohle znamená "pryč", ale v kontextu onoho veselého odpoledne si najednou nejsem tak jistá). 

Po hodince přetahování a občasného drobného uspokojení na obou stranách Toník svolí k odchodu do obchodu. Následuje spor, po kterém chodníčku půjdeme. V zájmu míru přistupuji na jeho návrh.

Po několikaminutové zacházce bez konfliktu docházíme k nákupní galerii. Klid a mír se mi rozlézá po duchu i těle... než dojdeme k dětského vláčku, za jehož přítomnost bych managery galerie poslala před mezinárodní tribunál! Od minule ho vylepšili. Přidali tunel na trati. A  při té příležitosti zdražili z deseti na dvacku. No dobrá.... tak ale jen jednu jízdu. "Jo, jo," kýve Tonda hlavou rozumně. Juchů, mává, spokojen, radostný. Pak odmítá slézt z mašinky. Já odmítám vhodit další peníze. Pak sleze. Hurá! Jásot předčasný. Vleze totiž do letadýlka. Odmítá slézt z letadýlka. "Tak já jdu sama, Tondo." Odcházím za roh... někdy to zabere. Jenže mě káravým pohledem sleduje starší pán. Pokýve hlavou směrem k letadýlku. "To letadýlko je vysoko, viďte, z toho by mohly děti bez dozoru spadnout, hlavní je nenechávat děti bez dozoru, viďte," zaryje verbální šroubovák hluboko pod mou klíční kost a točí... Tak se vracím, syna sundávám a ječícího ho táhnu do přízemí. Jak z reklamy na antikoncepci. 

Jdeme kolem pekárny. Potřebuji sacharid. Nejeden. Kupuju croissant, dělíme se s Tondou. Spokoujen. Asi tak na tři pikosekundy, než dojí a dodrobí. A tak dál... a tak dál... 

Konečně i s dárkem pro babi pra jdeme na autobus. Pod palbou otázek, kdy dostane další bonbon (poté, co dostal další tři medvídky, jak jsem dřív slíbila), dojedeme na naši zastávku. Domů je to ještě kus. Většinou chodíme po svých, ale dneska... mám riskovat, že ho budu muset sbalit pod paži a půl cesty nést? Nebude lepší ucpat ústa roubíkem a jet tramvají? Tonda vyrazil pěšky. A celou cestu skotačí, blbne, zapomene na bonbony, závodíme... ááá, blaho, dětský smích a ony pověstné rozzářené dětské oči... i ty mé se zalívají dobrem jako oči Táni Fischerové na plakátu k vánočnímu koncertu.

Střih. Doma. Ondřej na služebce. Dnes v tom jsem sama. Večeře v duchu tohle chcu, tohle nechci (moravsko-česká dichotomie tohoto slovesa už se s ním asi potáhne). Nic neříkám. Nechávám na stole, co jsem připravila, odcházím s bezduchým výrazem sestry Iny do koupelny. Sedám na vanu a pláču. Několik nádechů a výdechů. Jedna dva tři čtyři pět... hasím tváře zrudlé pláčem a tlumeným vztekem studenou vodou. Vracím se. A vidím, jak Tonda dojídá poslední sousta... 

Pohádka z YouTube. Ještě, ještě, ještě... překračuji limit tří pohádek, po čtvrté vypínám. Se slzami v Toníkových očích odtékají moje nervy. Vana? Sprcha? "Nechcu sprchu, nechcu vanu, já chcu koupat ne!" Vykašlala bych se na to, ale tím vším řvaním je synek tak zpocený, že by dost zasmrádl. Šup, sprcha s pláčem. 

Sušení, pyžámko, zoubky... postýlka. Vše doprovázeno starými známými sudičkami Vzteklou a Vzpurnou. Dítě se jeví být na pokraji sil, mne si rudé oči... chvíli mi svitne naděje, že to půjde rychle. Nejde. Vlaky, čtení, povídání... u všeho přetahování, smlouvání, naříkání, brečení, mé odchody, Tondovy příchody. A já se hroutím na podlahu k posteli. Zafňukám ublíženě, že mě štve a že jsem z něj unavená a proč mi to dělá! Odcházím. On řve v pokojíčku: Mámo! Usedajíc na gauč, usedavě vzlykám vědoma si blbé volby slov na dobrou noc. Tonda přichází. Sedá ke mně, stočí se mi na klín do klubíčka a usíná. Rozněžním se, zklidňuje se mi tep. Dnes to ještě nebude na odvoz na koronárku. Když začne pravidelně odfukovat, chci ho přenést do postýlky... uáááá! Řev. Dobře. Nechávám ho na gauči. A své vysílené tělo též.

PS: Stalo se v půli října, od té doby naštěstí nic tak extrémního nenastalo, ale období vztekání a domáhání se čekohokoliv, co je mu odpíráno, těžko snesitelnými zvukonemalebnými projevy setrvává. Asi týden na to jsme si navíc prožili noční peklo. Takový ten stav, že v jednu chvíli v duchu (a strašně se za to stydíte), připustíte, že chápete rodiče, kteří udusili své dítě polštářem. K fatálnímu činu nedošlo, ale zase mi nabíhají ta svědectví z lágrů o jedné z nejbrutálnějších metod mučení, a sice spánkové deprivaci.

No, ale jinak je to roztomilý chytrý chlapeček, že ano.

Co přivezla a odvezla Tatra 148

Tatrovka od skřítka se schovává pod peřinou

Křik. Pláč. Hysteráček. Pár bezesných nocí. Tři páry rudých očí po ránu. Jako novinářka cítím zklamání, nic z toho se nekonalo. Drama by se bývalo psalo líp. Jako matce se mi však hruď dme pýchou. Jako matka jsem se právě křiku, pláče, bezesných nocí a rudých očí bála. Dudlík je pryč. Ticho po pěšině...

 Den D nastal v neděli 21. září, kdy byl Toník v ZOO se sousedy a my mohli přestavět jeho pokojík a smontovat novou velkou postel, s níž byl celý bod zlomu spojen. V komoře už v krabici na svou příležitost pár týdnů čekala oranžová Tatra 148...


Dudlík mezi pičičmundy

Nově přestavěný pokojíček

Toník byl již pár týdnů předem informován, že zanedlouho dostane velkou postel pro velkýho kluka, ale že do té velké postele se už nenosí dudlík, takže přijde dudlíkový skřítek, dudlíky si vezme s sebou do dudlíkového muzea, ale nechá mu za ně dárek. Co by sis přál? "Auto. Velkýýý. Tákhle velký."

"Já kuk velkej, budu mit velkou postel, pšijde kšítek, veme dudu dva, donese auto, velký, tákle!" vykládal Toník každému na potkání. No, hezky se ti to povídá, synu, ale až to přijde, asi to taková sranda nebude... táhlo mi pokaždé hlavou. Už jsem začínala být nervózní, nesmíme to odkládat...

Neděle. Toník v Zoo. Vyklízíme, vysáváme, vytíráme. Ondřej montuje. Já valím na koloběžce pro nové povlečení. Čas běží. Skřítek to všechno musí stihnout, než se Toník vrátí, nesmí být spatřen. Uf... schovat dudlíky do krabice s uschovanýma pičičmundama vzpomínkama na minulost... stíháme tak tak. Toník se vrací.

Usínání bez dudlíku (ve školce už dudlík neměl pár měsíců, doma zatím na spaní furt)

Sukces!

Vbíhá do pokojíčku. Vidí velkou postel. Jé. Přibíhá k posteli. Pod peřinou vykukuje Tatrovka. "Jééé, mámo, táto, kókéj." Sukces. Echm. No, tak si pohraje s Tatrovkou, naobědvá se, ale pak dojde na první lámání chleba. Odpolední spánek. "´kšítek dudu vzal. Já velkej kuk." Zalízá synek pod peřinu. Usnutí, pravda, trvá dlouho, žužlání přece jen účinně zklidňovalo, Toník je rozdováděný z nové hračky, nového pokojíčku... ale ani slza, žádný další dotaz na dudlík. A ve dvě chrní. Večer pak usíná jako každý jiný den (v poslední době má teda uzávěrku mezi devátou a desátou, dřív to nějak nejde, inu, soví geny po matce), nuda nuda šeď šeď.

Druhý den to nesměle zkusí: "Já chcu dudu."* "Vždyť víš, že už je má skřítek. Donesl ti přece tu Tatrovku." "Jo, ahá, mámo, já kuk velkej!" A spí.

A na závěr malé provolání: Ať žije dudlík! V naší rodině představoval samá pozitiva a jistoty. A zbavit se ho nakonec bylo skutečně o dost jednoduší, než by byla případná amputace ucumlaného palce :)

* malá lingvistická zajímavost: Když Toník něco nechce, říká "nechci", když něco chce, říká "chcu", jeho moravsko-česká bilingvnost se projevuje tímto způsobem, ale těžko říct, proč zrovna takto. A typicky české slovo "koukej", které já, holka z Moravy fakt nepoužívám, říká po hanácku: "kóké".

Hysterie... Balkony se otvírají

Skákání v blátivých kalužích, cesta ze školky

 Ve chvíli ticha (na nadechnutí) slyším otvírající se okna a balkony. Periferním pohledem vidím postavy, které vykoukly, aby překontrolovaly, jestli to je spíš na sociálku, nebo rovnou na policajty. A můj zrudlý, zasoplený, uslintaný, uslzený, umatlaný syn řve a řve a řve.

Začalo to jako úplně normální ráno, jen o něco dříve probuzené. Výprava do školky. "Buma. Pa já né." (Doma, pryč nepůjdeme) tvrdil sice urputně, ale to on tak někdy zkouší a pak celej veselej a žhavej startuje svoji motorku (už jsme přestali jezdit s kočárkem) a vyrážíme směr školka. Ne tentokrát.

Dělal ofuky, ale vyčural se, spořádaně se vykadil a snědl snídani (müsli s jogurtem). Potud dobrý. Ale pak to začalo... scéna při svlékání pyžámka, scéna při oblékání...

Tím probudil i chudáka tátu.

První outdoor sleeping

Scéna při čištění zubů... scéna při obouvání... slzy jak hrachy... Co budeme dělat? Nic, prostě ho naložím výjimečně zase na kočárek, venku se to zlomí. Jo, snad jo. Tonda fasuje do každé ruky gumového medvídka a jedeme...

Sbor rozespalých "haló"

Jedeme chodbou domu. Řve! Nechtěný budíček sousedům... Zhluboka dýchám. To bude dobrý, to bude dobrý, na vzduchu se uklidní, hysterka. Vyjíždíme před dům... Toník řve... slízá z kočárku... lehá si na zem.... řve a řve a řve. Beru ho do náruče. Propíná se jak luk, řve. "Bumůůů, bummmůůů."  Počítám zvolna do deseti. Toník se mi vysmekne. Běží ke zvonkům a než stihnu zareagovat, prozvoní několik sousedů nebožáků... Z telefonu slyším sbor rozmrzelých a rozespalých "haló? kdo tam." "Promiňte, to je omyl, to můj malý syn, promiňte."

Easy rider

Toník lomcuje dveřma. Je celý slizký, rozmatlal si medvídky po tvářích, ruce ulepené. Utírám ho. Zdá se, že to polevuje. Vzlyká. Už jsem to málem vzdala, ale zklidnění je povzbuzující. Naložím Toníka na kočárek a valíme do školky. Čeká je Bambiriáda, to si přece nenechá ujít...

Rezignace

Ujedeme ještě kousek cesty a hysterák začne na novo. Sliz, slzy, pot, zrudnutí, sliny, sopel. A hlavně řev.

Řev špatně poráženého tura na jatkách.

Beru tura do náruče. Řve. Otvírají se okna a balkony domů na našem sídlišti. Sedám si vyčerpaná se synem v náručí uprostřed cesty. Kapitulace. "Tak jdeme domů, do školky půjdeš v pondělí, ano?" "Jo." Řev ustane jak mávnutím kouzelného proutku. Slzy ještě ze setrvačnosti kanou. Ale je klid. Ticho. Slyším tlukot vlastního srdce (no to je blbost, ale znáte ten pocit).

Vracím se rezignovaně s hysterikem vyděračem domů. Překopávám všechny pracovní plány. A mám obavy. Velké obavy. Milovaná školka, do které už od února chodí bez větších potíží, školka, do které se těší, o které vypráví se stala nenáviděnou institucí? Co budu dělat? Tohle nebylo kňourání a pláč při předání tetě ve školce, který utichá, sotva zavřu dveře, tohle byl jateční řev, hurikán mezi dětskými pláči...

V pondělí ráno nemůžu dospat, úzkost, co bude, mi svírá hrudník. Toník vyspává do půl osmé. Jsem k němu jak milius. "Půjdeme do školky?" ptám se přiškrceným hlasem. "Jó!" řekne zvesela, jakoby se nechumelilo. Ranní defekační rituály, svlékání oblékání, dentální očista, snídaně, obouvání... startujeme motorku. A hurá do školky...  a druhý den zase a znova. Někdy radši, někdy méně radši, ale v pohodě. Dodnes nechápu, co se ten pátek stalo...

Howg.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Poznámky pod čarou: 

Imaginární hry
Na doktora: "Haló, haló, tady já, hava boí, jo jo, pop (pojď)." Volá nemocnému tátovi, mámě, babičkám komukoliv, kdo je ochoten s ním hrát, sanitku. Ta s houkáním přijdete. Nemocný nastoupí a je odvezen do nemocnice.
Na občerstvení. Rozváží imaginární jídlo a pití, zajede vám pro cokoliv, přiveze.
Mazání krémem. Dělá, že mačká z tuby krém a maže oběť po rukou, po hlavě, kde se oběť mazat nechá.
Opravář. Čehokoliv. Nejraději ale své motorky. Když jedeme venku, občas z ní sleze, zatváří se vážně a začne ji opravovat. Šroubuje, bouchá (imaginárním) kladivem nebo zkouší "píp" je-li funkční elektronika.

Ke konci května začal docela skládat věty, konečně. Nejsou to žádné lingvistické zázraky, ale je znát posun. "Já, ho´ky, pán a paní, tam byli." "Tady já né já tam já ´am (sám), máma né." "Mamo, bombon, posim, dje." Naučil se stanici Bílá labuť, kterou aplikuje na jakoukoliv jinou zastávku tramvaje. Rozeznává barvy, ale červená stále zůstává "stát" a zelená "jet" a černá "tma". Říká bílá a modrá. Každý den nové slovo. Počítá do tří. Jakmile je toho víc, většinou řekne "pět".

- Od června zkoušíme nechávat Tondu přes den i přes odpolední spaní bez plíny. Zatím dobrý. Sucho.
- Tonda má "first bike". Scéna odmítání helmy, ale hrozba, že first bike vrátíme, nebo prodáme funguje. Už se nebrání.
- Kadění bylo nějakou domu za bonbon, teď už to nevyžaduje. Obava, že mu to zůstane a bude žádat bonbón ještě na vlastní svatbě za provedenou stolici se naštěstí nepotvrdila.
Spí pravidelně odpoledne cca dvě hodiny, od jedné do tří.
Večer půl devátá až devátá. Vyžaduje písně nebo povídání o autu.
Nejlepší seriál: Prasátko Pepina.

Když jde o hovno, (ne)jde o život ANEB I moudří klauni kadí

Kavárenský povaleč

Pro nedětnou část lidstva musí to radostné kvičení a potlesk kolem prvních dětských čůránků a hovének vsítěných do nočníku působit asi dost úchylně. Ale rodičové a prarodičové jásají a provolávají bravo, ať si kdo chce co chce. Je to totiž velký! Fakt!

Ano, Tonda se na to konečně krásně vysr... Na dno nočníku. Vím, vím, že nejrůznější Aničky, Terezky, Pepíci a Honzíci už defekují na nočník od jednoho roku, jsou šikovní a já všem gratuluji, ale zpětně jsem ráda, že jsme všechny ty letmé přímé i nepřímé nátlaky ustáli a nechali jsme to na Tondovi a jeho mentálně-somatickém zrání.

Antonín a Antonín (k mladšímu jmenovci bylo naše torpédo něžné)

Neb, během jediného týdne beze všeho stresu, jen se dvěma loužičkami mimo, vesele a až na první tři nebo čtyři výkony dokonce bez sladké (piškot) nebo kulturní (Krtek) motivace začal dobrovolně stahovat punčošky a usedat na nočník a vylučovat, co na něj zrovna tlačí z vnútra... s asi tak osmdesátiprocentní úspěšností.

A tak se tu bezostyšně chlubím a dmu pýchou a natřásám, i když vím, že to bude ještě long long way ke stavu bez plíny.

Nepodělat to

Při pokusech loni v létě sice párkrát ucvrknul, ale bylo to zjevně dílo náhody, jestli se mi povedlo ho dohnat (nebo posadit) na hrnec v kýžený moment. Pak se začal Toník vzpouzet a bránit a řvát a skoro bát svého krásného bílého nočníku s hrochem, že jsem to stopla, abych to nepodělala a nezadělala na nějaké strastiplné defekační trauma. Neboť, jak potvrzuje deset z deseti gastroenterologů, není nad to moct se dobře vykadit s pocitem dobře vykonané práce. Žáno.

Chodí ona s ním, nebo on s ní? (Školička)

"Kolem dvou let do toho sám dozraje," říkala mi naše moudrá paní doktrína. "Hlavně na to netlačit, zlomí se to samo, uvidíš," říkaly moudré matky. Ještě před pár týdny mi přišlo skoro nemožné, že by můj syn mohl dobrovolně chtít konat tentononc do nočníku, ale přišlo to!

Potřebuji nutně vybočit... 

První dobrovolné pokusy ve školce (chvála nápodobě, chvála kolektivizaci!), dvakrát vsítil u babí a dědy ve Vlašimi (tam byl motivován sledováním Krtka) a s příslibem piškotu se pak vyčůral i doma. A po pár dnech už není potřeba ani piškotu, ani Krtka, ani slibů a tanečků lecjakých. Toník je na své dílo pyšný, připadá si asi velkej, ale nedělá z toho žádný drámo. A má recht. Končím. Potřebuji nutně vybočit (mám rýmu).

-------------------------------------------------
Vývojové summary:
Slovní zásoba narůstá, začíná konečně (!) opakovat slova. Na kontě máme dům, hůl, koleno, pata, kolo, auto...
Natáhne si kalhoty, punčochy, zuje boty, rozepne zip a sundá bundu (když se mu chce :)
Poslední týden vstává kolem půl osmé... bojím se to říct nahlas, tak jen šeptám... aby to vydrželo...
Cca jednou denně vztek či pláč, zejména kolem oblékání, nebo naopak svlékání
7.3. poprvé ostříhán. Ušmiknuto pár cancourů vzadu, zboku, zepředu.
9.3. mizí hysterie kolem mytí hlavy, pochopil, že předkloněním hlavy a řevem nic nezíská, tak se začal zaklánět a neřve :)

Pá, pá, pá, řekli jsme pá před školkou!

Trainspotting, Praha-Libeň, únor 2014

"Nestarala se o ně. Dala dítě do jeslí." Tak pravil klasik Jára Cimrman. Ano, krkavčí matka vrací úder. Dala jsem své dvouleté dítě do školky. Do miniaturní, soukromé a jen na dopoledne, ale dala. První tři týdny za námi: dvě neplánovaná usnutí, první přechozená rýmička a první regulérní nemoc s absencí, první mistrně předstíraná separační úzkost, první narozeninová párty a první škrábanec na nose od soka. Ale jinak ZATÍM DOBRÝ!

Foto: Školička Neználek

Den první. Toník netucha, co ho čeká, mi - svlečen již do punčoch a trička - vlepí láskyplně oslizlý polibek a mizí v útrobách školky (tj. na školičku předělané garsonky v přízemí nedaleké novostavby), zamíří ke kuchyňce v rohu a vrhne se do vaření. Pracant! Zavírám dveře, přilepím na ně ucho, neuslyším-li zoufalý pláč a křik: mamí, mamí! Slyším kulový.

Jdu domů, čeká tam na mě věrná a nedočkavá společnice: práce. 

Sedím u počítače a snažím se smolit otázky na rozhovor s gorilí ženou (ech, za to by mě asi zabila, takže teda s primátoložkou, jenže to se zase plete s primátorkou, že ano, ale ne každý primát je primátor a ne každý primátor je primát, a možná, kdyby se stal nějaký prima primát primátorem mohlo by to být prima)*. Snažím se soustředit, ale pořád koukám na mobil. ("Kdyby něco, zavoláme."). Kdyby něco. Třeba nezvladatelný hysterický záchvat. Máte radši šimpanze, nebo gorily? Už je tam hodinu a nevolali. Jaké jsou vaše vzpomínky na Afriku? Ho hó! To jsou otázky jak fík! Nahřívám si zadek ve vlastní originalitě! Už hodinu a deset minut nevolali. A to už jsou asi na vycházce. Takže se Tonda nechal obléct? Co si ráda oblékáte do džungle? Už hodinu a dvacet minut nevolali. Přestávám sledovat mobil a mizím s gorilami v mlze... 

*jsem napomenuta svým mužem, biologem (taky prima primátem): "Každý primátor je primát, ale ne každý primát může být primátorem!" Ano! Pravdu má pochopitelně tady náčelník Vrtiška.

"Kdo bude mít delší vlak!?"

Zvoním na školičku. Vrtišková. Jdu si pro Toníčka. Vydávají mi ho v kočárku. "Byl hrozně unavenej, tak jsem ho ve čtvrt na jednu uložila do kočárku." Toník mžourá a směje se na mě. Oblíct se prý nechal, na vycházce se mu líbilo, jídlo odmítal, hlady však nezemřel. Den první. "Půjdeš sem za dětma zítra zase?" "Jo!" Úsměv. Zatím dobrý.

Druhý den, den vysmátý. Byl ochoten si nazout přezůvky. A jedl. Dvakrát pobrekl, ale scéna žádná. Čilý. Při odchodu mává spoluškolkovníkům, kteří se chystají ke spánku, a dává pusu méďovi. Zatím furt dobrý. 

Volá mi žena z Lékařů bez hranic. 

Domlouváme nějaký rozhovor. "No, ještě úplně nevím, jak to příští týden bude, syn začíná ve školce, to víte...." "Aha, no tak to asi ještě uvidíme. Znám to. Mám tři děti, náš průměr byl dva dny, než přišla první nemoc." Povzbudivé. Zvlášť od lékařů bez hranic. Ale Tonda těmto průměrákům natrhne prdel! Se uvidí! :)

Zásady společného stolování

Třetí den si léčím střevní chřipku (že by psychosomatický projev separační úzkosti na straně matky?). Příchod i odchod zajišťuje pan otec (při předávání syna dojde k prvnímu pláči, ale jen co za otcem zapadnou dveře, pláč prý ustává, jak mávnutím kouzelného proutku. I v dalších dnech se nás Toník snaží obměkčit krabicí v obličeji a srdcervoucími slzami, ale to jen, abychom ho nepodezřívali z toho, že nás nemá rád, jakmile zmizíme, konec.). Přiváží syna nadšeného a veselého. Sežral tam prý plný talíř svíčkové a ještě si přidal. A nemoc nikde. Ho, hó. Už průměráky poráží o den.

Den čtvrtý. Jsem v kavárně na obědě. 12:10 telefon ze školky. "Toníček usnul na lehátku, přijďte pozděj, až se vyspí." Další premiéra. Antonín Zmožek usnul bez dudlíku. Poráží průměráky od dva dny!

Den pátý. Pátek. Vstává v 5:20 s ucpaným nosem. Po odsátí veselý, teplota těla normální. Jsme drsní, rýmička nerýmička, ať si chlapík zvyká. Šup do školky. Pch, my se nedáme, Lékaři bez hranic ať si políbí šos! Toník zde absolvuje výlet vlakem Libeň - Masarykovo nádraží a zpět. Zatím pořád ještě dobrý.

Den šestý až desátý. Po víkendu rýmička odezní. Toník absolvuje dalších pět dní, žádné veselé historky už nemám. Prostě se mu tam líbí. A drží dalších pět dní... už mám sto chutí se pochlubit Lékařům bez hranic...

...jenže přichází sobota. 

Zaklíněný

Z rýmičky je průtrž nosu. Z významého odkašlání chrchlání. Čelní teplota stoupá. Zásun teploměru potvrzuje horečku fous přes osmatřicet. Neděle stav setrvalý. Pondělí, úterý, středa... pan Antonín si odkroutil svou první (třídenní) absenci (pokud nepočítám fakt, že do školky kvůli neštovicím nastupoval o týden později). Ale vydržel celých deset dní! Kam se hrabou průměráci!

Jé, jé, jé, řekli jsme čau před školkou!

Ve čtvrtek šel zas a absolvoval i svůj první mejdan. Oslavu svých druhých narozenin. Vítal mě pak (marnými) pokusy o troubení do jakési frkačky, rozesmátej, náruč plnou dárečků. Tancovali prý i mašinku, sděluje mi teta. (No tak ještě že jsem u toho nebyla, z "mašinky" a "hada" mám osypky, ale když to děti baví...) A na nose má náš Antonín první zranění z boje, tři růžové stopy nehtíků jednoho mikrokolegy. Neptám se na podrobnosti. Toník je veselej, takže ZATÍM DOBRÝ.

PS: Kvíz: Jakou knihu čte Toníkova matka? :)) 

Nešť to více Aneb Pohádka o kropenatém Toníkovi

Byl jednou jeden kropenatý Tonda. První tečku na bříšku mu objevil tatínek v pondělí ráno před Silvestrem. Druhá vyskočila asi hodinu poté. A pak naskakovaly další a další... nejvíc zasažena byla místa nejintimnější.

Nejhorší na celých neštovicích byla izolace. Nebo teda aspoň na těch, které prodělal Pantonín. Jináč byl průběh mírný a hladký. Zvýšenou teplotu měl na čelní omak (ani to nestálo za trápení prdelky teploměrem) jen dva první večery. A vůbec se nedrápal. Buď měl velmi nesvědivou formu, nebo skvěle zafungoval fenistil. Dostával ho orálně ve "stříkačce" namíchaný se šťávou z kompotu, doslova na tom ujížděl. Orální blaho! 

Jinak byl náš marod celých 10 dní veselej, jen malinko unavenější, kdyby nebyl tečkovanej, tak by nikdo nepoznal, že je nemocen. 

Příznakem choroby pana Antonína byla jeho větší přítulnost

Ale ta izolace. Silvestrovská párty se smrskla na komorní večírek bezdětných kamarádů, kteří si nechali od matek vyhledat v očkovacím průkaze razítko, že neštovice prodělali. Kamarádi s dítětem předčasné nakažení neriskovali.

Ta izolace! Deset dní byl Tonda bez jiných dětí. Nikdo z kamarádů přiměřeného věku ještě neštovice neprodělal a o umělé nakažování nebyl v našem okolí zájem.

Ta izolace. Na vzduch jsme chodili každý den, Toník se vozil na kočáru jako pán. A za těch deset dní poněkud zlenivěl. 

Chodili jsme jen na open-air plochy bez vyššího výskytu jiných osob. Žádné hřiště, žádné pískoviště. A vyřadilo to z normálního běhu i zásobování naší domácnosti, neb se s Tondou pochopitelně nedalo jít ani na nákup (hlady jsme neumřeli, pochopitelně jsme nakupovali bez Tondy, ale najednou si člověk uvědomí, jaké to je omezení).  

Ale podtrženo sečteno: Neštovice byla vlastně vůbec první Toníkova regulérní nemoc. A né moc nemoc. A má to za sebou!

A vzhůru poprvé do školky. A o tom příště.

PS: Slovník stále velmi omezený. Nově přibyla "babí" a "dědý". Věty: "Mami, hop." (Mámo, vezmi mě do náruče), "Táto, ťap, ťap, hamí." (Táto, skoč mi pro piškoty).

Zde je však na místě hovořit o Toníkově genialitě, takže bych vyzdvihla především zručnost, jak staví kostky, věže, podivná auta ze stavebnice, co dostal od Martina a Ilony k vánocům, jak pije ze skleniček a hrnků, jak jí vidličkou, jak krájí svým dětským nožíkem. Jinak i emocionální stránka se prohlubuje, pusinkuje zvířátka, krmí auta, dává pít panáčkům, objímá (Tondo, udělej mi klíště), líbá až vášnivě.

A rozchodil se. Kromě neštovicového vození v kočárku je jinak schopen ujít kilometr i dva, celkem svižně (což je pochopitelně pojem relativní).