Tak se to stalo. V neděli (17. 2) při velkém úklidu. Táta Ondřej řádil s mopem v kuchyni, já v ložnici věšela prádlo, Toník mi je kousek po kousku podával. Pak zaregistroval nějakou lepší hračku, než mokré ponožky. Doplazil se ke štěrchátku (roz. chrastítku). Vzal je. Stoupl si a s napřaženou rukou se štěrchátkem vykročil směrem ke mně....Udělal jeden, přesně jeden krok. Pak se zastavil. Rozhlédl. Zakolísal. A žuchl na koberec. Ale nasadil triumfální výraz. Včera to zopakoval v kavárně. Dál se zatím neodvažuje... Ale PRVNÍ KROK je za náma!
A spolu s ním se vyklubal devátý zub. Devítka... totiž pardon, čtyřka vpravo dole. Prodírání bylo asi bolestivější než u těch předchozích. Rozveselené dítě tu a tam propukalo v naprosto krutý pláč. Jako když luskne prstem. Ale žádné drama a bezesné noci.
Na zdraví!A jako další zaznamenání hodný nový um bych vypíchla přiťukávání hrnkem na zdraví. Toník v této činnosti našel (možná nějaké geneticky determinované) zalíbení. Když přiťukneme, zakloní se s blaženým výrazem smějící se lišky (viz Nešporův arzenál smíchu) v židličce a řehtá se. Nezbývá než ho pochválit, jak říká Ondřej, osvojil si sociálně velmi výhodnou dovednost.
Žádné komentáře:
Okomentovat