Povstání ozubeného mamánka

První tango v Paříži

Bála jsem se dne, kdy bude Toník řvát při mém odcházení jak na lesy a hrachy se mu budou koulet po tváři... A je to tu. Jistě, je s tím spojený i velmi silný vjem lásky, ale věšení na nohy nepatřilo nikdy k mým láskudokazujícím favoritům. Ani v roli matky mě to příliš neoblažuje.

A tak se mé odcházení v posledních dnech mění v kruťárnu. Tondovy slzy mě předevčírem málem zlomily ke zrušení rozhovoru na poslední chvíli. Babička(moje maminka) mi to ale rozmluvila. Uf... Dobře. Zlá matka odchází za prací a dítě řve... Naštěstí se ukazuje, že můj milovaný a milující během deseti minut péče někoho jiného láskyplného na svou krutou matku zapomíná :)

Love, actually

Společenský veselý lidi milující Toník se mění v mamánkovského uplakánka asi i kvůli zubnímu porostu, který si razí cestu dásněmi. Roste mu jeden zub za druhým. Venku jich je šest a další bílé tečky jsou připraveny v podhoubí. Je to sedm a půl měsíční zubatá pila. Naštěstí s růstem ostrých tesáků zatím nejsou spojené probrečené noci, "jen" nerudné, rozlítostněné půldny, ale ohroženy jsou i ty zbytky kojení, které všežravému Toníkovi ráno a v podvečer ještě dopřávám. Když je do sosání soustředěně zabraný, pak je jeho technika tak vybroušená, že zuby nevadí, ale jak se zapomene, cítím se v ohrožení. Co když jednou fakt hryzne?!

PS: A mamánek také povstal. Poprvé si stoupnul opřen o sedadlo v hale De Gaullova letiště v Paříži (o Paříži příště), v posledních dnech se začal plazit po nábytku a stoupat dle libosti. Takže jdu pomalu koupit boty.