Spánková deprivace a japonské učení

Musím ještě chvíli přemýšlet (Děda Lebeda)

Nedávno jsem četla o pochodu japonského vojska za 2. světové války. Třičtvrtě hodiny chůze, čtvrt hodiny spánku. A aby neztráceli čas, lehli si přesně v místě, kde udeřila 45. minuta nohama směrem k cíli trasy... podobně to aplikuju ve sladké válce s naším Tondou.

Osmihodinová mateřská denní šichta = 3 hodiny kojení, 1 hodina přebalování, 2 hodiny konejšení a uspávání a laskání, 2 hodiny posilování psychomotorického vývoje (tj. hraní) ve stavu Toníkovi bdělosti. (...velmi zhruba, s trochou literární licence... ještě taky převlékání, opakované převlékání, koupání etc...)

Člověk by řekl (no, vlastně to by asi nikdo ani neřekl :-), že zbývá krásných osm hodin na péči o vlastní tělo a ducha a osm hodin na spánek... Spánek (a zdaleka ne osmihodinový) jest rozparcelován do úseků mezi poskytováním prsu a je pochopitelně podmíněn spánkem Tondy. A tak, co nenaspím v noci, snažím se poctivě (aspoň částečně) dospat přes den.

Jenže! Toník má nepředvídatelné biorytmy a nedá se nikdy s jistotou říct, kdy usne, na jak dlouho a jak hluboko. Takže si připadám jako ten japonský bojovník. Když na mě jde spánková krize, číhám na moment jeho propadu do REM.... a když to přijde, ať jsem kde jsem, ať mám rozuklízeno, rozvařeno, rozepsaný rozhovor... uprostřed rozházených a rozdělaných věcí a činností se skládám na nejbližší možnou horizontální podložku a (obrazně řečeno) nohama směrem ke spícímu tvorovi se pokouším usnout... (často však marně)

...OJASUMI NASAI... dobrou noc!.