Nedělala jsem si před povitím potomka žádné velké iluze o cestování s kočárkem Prahou, ale dokud člověk sám nevyrazí, ví prd. Zvlášť, když je ten člověk netrpělivá a nevyčká poslušně na nízkopodlažní spoj... to se pak dějí věci! Na tomto místě bych chtěla poděkovat tomu blonďatému mladíkovi (to máme mládež!) za jeho dobrotu (na žebrotu).
Vida mě zmatečně pobíhat s kočárkem po zastávce Divadlo Gong při příjezdu kýženého spoje, sám se nabídl s pomocnou rukou....
Věnovala jsem mu ten nejvřelejší úsměv a navigovala ho, kde má náš teréňák-náklaďák (Peg Pérego, Classico) uchopit. Šel první, stoupal po schodech, kočík už stál na ploše tramvaje, když v tom se dveře zavřely. Jeho vyděšený pohled prozrazoval, že neměl v úmyslu cestovat směrem k Palmovce... k pobavení dalších tramvajových přísedících. Mladík to vzal naštěstí s nadhledem, mohu další kočárkové závoznice uklidnit, neodradila jsem ho od dalšího napomáhání, jen prý do budoucna bude pomáhat při nástupu u předku kočárku, nohama na zemi, a při vystupování u jeho (kočárku) zadku.
Zamávala jsem ochotnému chlapci vesele z okýnka a ujížděli jsme s Tondou směrem k cíli. Jenže co se nestalo. Když jsme přijížděli k naší destinaci a já předpisově dvakrát zazvonila na řidiče, rozhlédla jsem se kolem... prázdná tramvaj. Vůz zastavil. Prázdné nástupiště... vykukovala jsem ze dveří a už v duchu začala filosofovat na téma: boží mlýny melou. Asi pojedeme taky o zastávku dál... v tom si mě všiml opodál stojící gentleman a kočárek jsme spolu snesli. A příběh má happy end: gentlemana tramvaj do nechtěné dáli neodvezla. Howg.
Žádné komentáře:
Okomentovat