...celý den nebyl ve své kůži, brečel... klidnější byl jen v mámině náručí. Zase takový mamánkovský den, mysleli jsme si. Až do večera. "Nemohl by mu růst zub?" volá na mě Ondřej z koupelny, kde Toníčka (už usměvavého a spokojeného) koupe. Jdu do koupelny. Sáhnu Toníkovi do pusy. A "říznu" se o dva čouhající řezáčky. Nejspíš se navečer konečně prodraly na svět.
První zub. Rovnou dva! Ani nevím, proč mě to tak dojalo, ale uronila jsem do té vany slzu, když jsem ty řezáky v Toníkově tlamičce ucítila. Možná i proto, že tím zahajujeme loučení s tím fantastickým bezzubým úsměvem...
A jako osvícená matka jsem hned zakoupila sadu speciálních kartáčků. Je to věda. Jeden je bez štětin, jen na stimulaci dásní, ve kterých se to schyluje k růstu zubisek. Druhý má krátké tvrdé umělohmotné cosijakoštětiny, ty jsou na ty vyčnívající zubní "miminka". A třetí pak s jemnými štětinami na hotové první zuby. A tak byl Tonda hned zasvěcen do dentálních rituálů. A jelikož strkání předmětů do úst je teď (vedle sezení) nejvíc nejlepší činnost, zdá se, že si své dva kartáčky zamiloval. A tak během dne své dásně masíruje a večer po kašičce s mou asistencí ty dva vykukující (zatím i dost křivě vykukující) spodní řezáky čistí svým prvním zubním kartáčkem.
Žádné komentáře:
Okomentovat