Přiznávám. Dnes mě Toník poprvé dohnal k rezignovaným slzám svým křikem a svými slzami... na pár minut se mi protrhla oční hráz. Vzpomněla jsem si ale na radu z oblíbeného serveru Babycenter.com (které jsem se ještě před pár dny usmívala): "Vůbec nic se nestane, když necháte miminko chvíli křičet, abyste si mohla zajít na záchod, vysprchovat se, nebo si prostě jen sama pěkně poplakat."
Včera jsem ani trochu nedospala noc, v noci jsem nedospala včerejší nedospanou noc a přes den jsem nedospala včerejší a dnešní nedospanou noc... Po kom ty seš, že máš tak nízkou potřebu spánku, náš ty Tondo?! Od časného rána oči dokořán... chvíle klidu prokládané indentifikovatelným (hlad, počůrání, pokadění) i neidentifikovatelným pláčem a křikem... uklidnění přišlo jen v šátku, ale pouze dočasné.... neusnul dokonce ani v kočárku!!! Ve 14:35 to ve mně ruplo a uronila jsem pár úlevných slzí... a možná tohle vydírání "slzami tvé mámy" (zatím ne šedivý) zabralo. Tonda vytuhl a spal jak dudek tři krásnééé hodiny. Jenže já jsem nezabrala, tepala jsem jak při kardiotréninku. Ale aspoň jsem zavřela oči, natáhla záda. A v pět jsem se o poznání čilejší a o něco více milující vrátila do toníčkovské šichty :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat